26 Cdo 1603/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1603/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 9. 2005 Spisová značka:26 Cdo 1603/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1603.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 713 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 712a odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1603/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce P. P., zastoupeného advokátem, proti žalované P. e., a. s., zastoupené advokátem, o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 125/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2001, č.j. 11 C 125/2000-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 2. 2001, č.j. 11 C 125/2000-34, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 1. 2001, č.j. 11 C 125/2000-38, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. 2. 2001, č.j. 11 C 125/2000-34, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost udělit žalobci souhlas vlastníka nemovitosti s uzavřením smlouvy o dodávce elektřiny do bytu č. 12, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 4. patře domu v P. (dále jen „předmětný byt“), na dobu neurčitou a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Soud prvního stupně se nejprve zabýval předběžnou otázkou, zda na žalobce přešlo právo nájmu z původní nájemkyně (matky žalobce), která zemřela dne 24. 3. 1999. Z provedeného dokazování vzal za prokázáno, že žalobce nevedl se svou matkou společnou domácnost v den její smrti, pouze za ní dojížděl na návštěvy a také v době, kdy jej matka pro svůj zdravotní stav potřebovala, nikoli však natrvalo. Dovodil, že žalovaný není povinen uzavřít s žalobcem smlouvu o dodávce elektrické energie, neboť žalobce není nájemcem předmětného bytu a právo nájmu na něho podle ustanovení § 706 odst. 1 ve spojení s § 709 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepřešlo, protože předmětný byt byl bytem podnikovým, posléze služebním, a dům, v němž se nachází předmětný byt, je určen převážně k ubytování pracovníků žalované. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 11. 2003, č.j. 25 Co 348/2003-68, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu bylo nejdříve třeba posoudit, zda na žalobce přešlo právo nájmu předmětného bytu, který v současně době užívá. Pro posouzení této předběžné otázky bylo nezbytné se nejprve zabývat povahou předmětného bytu. Z rozhodnutí Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství, ze dne 15. 9. 1987, zn. OBH-Sm-952/87/Zch., vyplývá, že předmětný byt byl přidělen k užívání jako byt podnikový podle § 19 písm. c) zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zákon o hospodaření s byty“) a jeho původním nájemcem (ještě před matkou žalobce) byl F. A. (na základě rozhodnutí téhož orgánu ze dne 2. 9. 1980 o přidělení podnikového bytu). Odvolací soud proto uzavřel, že předmětný byt měl charakter podnikového bytu ve smyslu tehdy (tj. v době přidělení předmětného bytu matce žalobce) platného § 66 zákona o hospodaření s byty a od 1. 1. 1992 (po novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) splňoval i podmínky služebního bytu podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. Z tohoto důvodu se užívací právo matky žalobce k předmětnému bytu v souladu s ustanovením § 871 odst. 4 obč. zák. k 1. 1. 1992 změnilo na nájem služebního bytu. Proto po smrti matky žalobce nemohlo přejít právo nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák., neboť to občanský zákoník ve svém ustanovení § 709 v případě služebních bytů vylučuje. Zcela nadbytečně se pak soud prvního stupně zabýval splněním obecných předpokladů přechodu nájmu dle § 706 odst. 1 obč. zák. Žalobci tedy nesvědčí žádný právní důvod k tomu, aby se na žalované mohl domáhat udělení souhlasu vlastníka nemovitosti k uzavření smlouvy o odběru elektrické energie. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Zásadní právní význam dovolatel přičítá právnímu posouzení charakteru předmětného bytu jako bytu služebního. Jako dovolací důvod žalobce výslovně uplatnil nesprávné právní posouzení věci. Podle dovolatele předmětný byt ztratil charakter bytu podnikového ve smyslu § 66 zákona o hospodaření s byty již tím, že byl přidělen matce žalobce, která nikdy nebyla pracovníkem žalované, respektive jejího právního předchůdce, čímž přestal být bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků. Jestliže předmětný byt nesplňoval zákonnou definici služebního bytu ani po novele občanského zákoníku podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. (předmětný byt totiž neslouží k ubytování pracovníků právnické osoby, která je vlastníkem domu, ve kterém se tento byt nachází), pak se podle § 871 odst. 4 obč. zák. přeměnilo užívání tohoto bytu na nájem bytu matky žalobce, a soud se měl tedy správně zabývat tím, zda jsou splněny podmínky přechodu nájmu na žalobce ve smyslu § 706 odst. 1 obč. zák. Pokud odvolací soud dovodil, že na žalobce nepřešlo právo nájmu bytu, bylo na místě skutkový stav posuzovat podle § 713 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že jestliže služební byt po smrti nájemce užívají dále osoby uvedené v § 706 odst. 1 (žalobce), nejsou povinny se z bytu vystěhovat do zajištění tam uvedené formy bytové náhrady. Jestliže tedy odvolací soud i z pohledu ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. považoval za jediný důvod zamítnutí žaloby neexistenci nájemního vztahu, jde rovněž o nesprávné právní posouzení věci. Proto žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dov