26 Cdo 1674/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1674/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 9. 2023 Spisová značka:26 Cdo 1674/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.1674.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem Dotčené předpisy:odst. 2201 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1674/2023-139 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Zámek Hluboš, z. ú., se sídlem v Hluboši č. p. 1, IČO 09625038, zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované Zámek Hluboš s. r. o., se sídlem v Hluboši č. p. 1, IČO 06355641, zastoupené Mgr. Vojtěchem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 6, Evropská 1480/45, o určení neoprávněnosti a neplatnosti výpovědi smlouvy o nájmu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 204/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 22 Co 265/2022-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388,- Kč k rukám Mgr. Vojtěcha Růžičky, advokáta se sídlem v Praze 6, Evropská 1480/45, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 14 C 204/2021-61, zamítl žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu nemovitosti, doručené žalobci dne 6. 9. 2021 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, č. j. 22 Co 265/2022-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobcem jako nájemcem a žalovanou jako pronajímatelkou byla dne 5. 11. 2020 uzavřena smlouva o nájmu (dále jen „nájemní smlouva“ či „smlouva“). Jejím předmětem bylo celkem 16 pozemků, přičemž součástí pěti z nich je stavba (dále jen „nemovitosti“). Tyto nemovitosti byly dle smlouvy předány pronajímatelkou nájemci k zajištění podnikatelských potřeb nájemce s tím, že nájemce je oprávněn užívat tyto nemovitosti za účelem podnikání či činnosti uvedené v obchodním rejstříku. Nájemní vztah byl sjednán na dobu neurčitou od 5. 11. 2020 s tím, že nájem lze ukončit dohodou nebo výpovědí jednou ze stran, když výpovědní lhůta pro skončení nájmu činí dva měsíce od 1. dne následujícího po doručení písemné výpovědi. Dopisem bez data žalovaná zaslala žalobci výpověď z nájmu s výpovědní dobou dva měsíce od 1. dne následujícího po doručení výpovědi. Dle shodného tvrzení účastníků byla tato výpověď doručena žalobci dne 6. 9. 2021. Z hlediska právního hodnocení charakteru uzavřené nájemní smlouvy se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že šlo o nájem prostoru sloužícího k podnikání. Ačkoliv je v článku I. bodu 2 nájemní smlouvy uvedeno, že pronajímatel touto smlouvou přenechává nájemci soubor nemovitostí k zajištění jeho podnikatelských potřeb, tak vzhledem k tomu, že předmětem nájmu byly pozemky se stavbami, jež tvoří součást zámku Hluboš, nelze dovodit, že by tyto pozemky společně se stavbami, o nichž dokonce žalobce tvrdí, že v části z nich je uspokojována bytová potřeba, byly určeny převážně k podnikání. S ohledem na právní formu žalobce, který je zapsaným ústavem, u nějž předmět podnikání představuje zcela okrajový předmět činnosti, i s ohledem na účel uzavřené nájemní smlouvy a její obsah ji posoudil jako smlouvu o nájmu podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Odvolací soud nepřisvědčil ani názoru žalobce, že smlouva je současně minimálně v části smlouvou o nájmu bytu tak, jak ji upravují ustanovení § 2235 a násl. o. z., s odůvodněním, že žalobce jako právnická osoba být nájemcem bytu nemůže. Výpověď z nájmu tak v souladu s dispozitivností § 2231 o. z. hodnotil jako platnou s tím, že nájem skončil po uplynutí sjednané dvouměsíční výpovědní doby ke dni 7. 11. 2021. Dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, neboť předloženou otázku právního režimu účastníky uzavřené smlouvy o nájmu vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. V rozsudku ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2192/2020, Nejvyšší soud dovodil, že na rozdíl o předchozí právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se v o. z. rozlišení obecné úpravy nájmu (§ 2201 a násl. o. z.) a úprav zvláštních (§ 2235 a násl. o. z.) již neodvíjí od vymezení předmětu nájmu s ohledem na jeho charakter podle veřejného práva, ale rozhodujícím hlediskem pro použití konkrétní úpravy je účel, za kterým byla věc pronajata, což plyne i z úvodních ustanovení zvláštních úprav nájmu, např. § 2235 odst. 1 nebo § 2302 odst. 1 o. z. [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 489-493]. Má-li se jednat o nájem prostoru sloužícího k podnikání, stanoví § 2302 odst. 1 o. z., že provozování podnikatelské činnosti musí být hlavním účelem nájmu, přičemž podnikáním podle důvodové zprávy k § 2302 je nejenom samostatná výdělečná činnost provozovaná za účelem dosažení zisku živnostenským či obdobným způsobem (srov. § 420 odst. 1 o. z.), ale také provozování tzv. svobodného povolání či umělecké tvorby. V projednávané věci vyložil odvolací soud obsah nájemní smlouvy v souladu s obecnými výkladovými pravidly (§ 555 a násl. o. z.), jestliže uzavřel, že se jedná o (obecnou) nájemní smlouvu dle § 2201 a násl. o. z., což plyne nejen z jejího označení, ale především z účelu sjednaného nájmu, který je pro charakter nájemní smlouvy rozhodující. Žalobkyně měla soubor nemovitostí tvořící komplex zámku Hluboš pronajatý za účelem podnikání a zajištění činnosti uvedené v obchodním rejstříku. Jestliže je zapsaným ústavem, je ve smyslu § 402 o. z. typem právnické osoby, která je zřízena za účelem provozování společensky nebo hospodářsky prospěšné činnosti, a to takovým způsobem, aby výsledky předmětné činnosti byly každému rovnocenně dostupné za předem stanovených podmínek. Vedle této své hlavní činnosti sice může provozovat i vedlejší výdělečnou činnost, ale pouze za účelem získání prostředků pro hlavní činnost nebo k úhradě nákladů na správu ústavu (§ 403 o. z.). Je tedy zřejmé, že provozování podnikatelské činnosti žalobkyně nebylo (nemohlo být) hlavním účelem nájmu (srov. § 2302 odst. 1 o. z.), což dovolatelka ani nezpochybňuje. Z obsahu nájemní smlouvy pak nelze dovodit, že by mezi jejími stranami byla uzavřena smlouva o nájmu bytu ve smyslu § 2235 a násl. o. z., tedy že by smlouva byla uzavřena za účelem uspokojení bytových potřeb žalobkyně, když takový účel nájmu není ve smlouvě vůbec zmíněn. S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Rovněž takové nezpůsobilé důvody však dovolatel uplatnil, neboť brojil proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu především tím, že sporoval postup soudu v rámci důkazního řízení (neprovedení dalších důkazů, které navrhl, chybné hodnocení důkazů provedených). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Pro úplnost lze dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 ods