26 Cdo 1722/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1722/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 9. 2025 Spisová značka:26 Cdo 1722/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.1722.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smluvní pokuta Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 67/2013 Sb. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1722/2025-220 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobců a) Z. H., b) B. H., zastoupených Mgr. Bc. Adamem Ptašnikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 308/3, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu Hlubina Ostrava - Zábřeh, se sídlem v Ostravě, Rudná 1131/70, IČO 00051071, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Petřkovická 974/5a, o zaplacení částky 54 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 273/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci (příjemci služeb) se domáhali zaplacení pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), za prodlení s doručením vyúčtování za rok 2018, a to za období od 1. 5. 2019 do 30. 4. 2022 ve výši 54 700 Kč. 2. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem dne 12. 7. 2024, č. j. 63 C 273/2022-125, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 54 700 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II). 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). 4. Zjistil shodně se soudem prvního stupně, že žalobci jsou vlastníky bytu č. 41 na adrese XY, žalovaný je poskytovatelem služeb. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2023, č. j. 64 C 185/2022-119, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2023, č. j. 57 Co 187/2023-164, byla žalovanému uložena povinnost dodat žalobcům řádné vyúčtování skutečné výše nákladů a záloh za jednotlivé služby spojené s užíváním bytu za období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018. Rozsudky nabyly právní moci dne 3. 11. 2023, do podání žaloby dne 30. 4. 2022 ale žalovaný uloženou povinnost nesplnil. V odvolacím řízení účastníci učinili nesporným, že dne 16. 11. 2023 žalovaný zaslal žalobcům opravené vyúčtování, ale vzhledem k tomu, že byla zjištěna změna dispozice bytu, která nebyla žalovanému nikdy dříve známá, ani toto vyúčtování nebylo řádným. V březnu 2024 strany provedly ohledání bytu a dne 3. 5. 2024 žalovaný vyhotovil nové opravené vyúčtování, které dne 18. 2. 2025 doručil žalobcům. 5. Po právní stránce odvolací soud věc posuzoval podle § 7, 8 a 13 zákona č. 67/2013 Sb. a podle § 2 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nárok žalobců není po právu, a to ze dvou důvodů. 6. Za prvé zohlednil skutečnost, že dne 24. 4. 2019 žalovaný doručil žalobcům vyúčtování, které sice nebylo řádné, avšak žalobci vůči němu nepodali námitky v zákonné 30denní lhůtě, a nárok na pokutu jim proto nevznikl. S odkazem na změnu § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., k níž došlo s účinností od 1. 1. 2023, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2232/22, totiž dospěl k závěru, že smyslu a účelu citovaného ustanovení odpovídá, aby spory o správnost (řádnost) vyúčtování mezi poskytovatelem služeb a jejich příjemcem byly vyřízeny ve lhůtě co nejkratší, tj. aby bylo co nejdříve postaveno na jisto, zda je dané vyúčtování příjemcem služeb akceptováno či nikoli. 7. Za druhé měl za to, že ze strany žalobců jde o zneužití práva. Zdůraznil, že takový závěr přijal i v typově obdobné věci vedené pod sp. zn. 57 Co 180/2024, v němž žalobkyní byla dcera žalobců v této věci. Sice přisvědčil žalobcům, že samo o sobě není protiprávní, že se rozhodli vyčkat s podáním žaloby až na konec tříleté promlčecí lhůty, nicméně to nemůže být posuzováno izolovaně, bez kontextu s ostatními podstatnými skutečnostmi. Vzal v úvahu, že žalovaný nezůstal neaktivním, v zákonné lhůtě doručil žalobcům vyúčtování a vyplatil jim zjištěný přeplatek, který žalobci bez dalšího přijali a vytvořili tím stav, na který se žalovaný spoléhal. Ještě před právní moci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 64 C 185/2022 žalovaný zaslal žalobcům opravené vyúčtování, byť nikoli řádné, neboť mimo jiné neobsahovalo údaje o podílech nákladů připadajících na žalobce jako příjemce služeb s uvedením základních složek, spotřebních složek a celkových nákladů v Kč na vytápění, na teplo na ohřev vody a na vodu spotřebovanou na poskytnutí teplé vody, nebyly v něm uvedeny měrné náklady na vytápění v Kč/m2 ve zúčtovací jednotce a u konečného spotřebitele, ani správné koeficienty pro stanovení započitatelné podlahové plochy. Po rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný zaslal žalobcům další opravené vyúčtování, nicméně s ohledem na v řízení žalobci předložený znalecký posudek, z něhož vyplývaly jiné započitatelné podlahové plochy bytu, o nichž žalovaný neměl do té doby žádnou povědomost, ani toto vyúčtování nebylo řádným. Právě proto žalovaný vyvolal s žalobci jednání o prošetření poměrů v bytě, které žalobci žalovanému umožnili až v březnu 2024. Žalovaný tedy byl ve věci aktivní, vynaložil úsilí splnit svoji zákonnou povinnost a dostát i povinnostem uloženým mu soudem. Jedním z důvodů, proč nemohl tuto povinnost splnit, byla změna uspořádání bytu, která proběhla nezávisle na jeho vůli a o níž nevěděl, neboť mu nebyla vlastníkem bytu dána na vědomí. Žalobcům ani navíc nevznikla žádná škoda (nesprávné vyúčtování totiž pro ně bylo příznivější), je tudíž zřejmé, že uplatněním nároku nemíří na utvrzení aktivity samotné (tj. dodání řádného vyúčtování), nýbrž toliko na vyplacení peněžitého plnění. Zneužití práva pak odvolací soud spatřoval i v multiplikačním efektu prostřednictvím systematicky opakovaného uplatnění nároku na pokutu za účelem zmnožení peněžních prostředků. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítali, že při řešení otázky, zda má příjemce služeb povinnost podat proti nikoli řádnému vyúčtování námitky v zákonné 30denní lhůtě, aby měl nárok na pokutu za prodlení s doručením vyúčtování, se odvolací soud odchýlil od (blíže specifikované) ustálené rozhodovací praxe. Také nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění nároku na pokutu je z jejich strany zneužitím práva, za situace, kdy žalobci podali žalobu ke konci promlčecí lhůty, žalovaný byl ve věci aktivní a vynaložil úsilí splnit svoji zákonnou povinnost, žalobcům nevznikla žádná škoda a je zde multiplikační efekt prostřednictvím systematicky opakovaného uplatnění nároku na pokutu za účelem zmnožení peněžních prostředků. Měli za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena otázka, zda uvedený komplex událostí je důvodem pro odepření práva na pokutu, nicméně některé jednotlivé dílčí otázky již řešeny byly a jejich posouzení odvolacím soudem není správné. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považovali dále otázku procesního práva, a sice, je-li pro vznik práva na pokutu a neexistenci zneužití práva žalobci podstatná skutečnost, zda žalobci žalovanému doručili včas námitky, koho v tomto smyslu tíží důkazní břemeno. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. 10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). 11. Odvolací soud založil svůj závěr, že žalovaný nemá povinnost zaplatit pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb., současně na dvou na sobě nezávislých