26 Cdo 1793/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1793/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 9. 2004 Spisová značka:26 Cdo 1793/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1793.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 154 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1793/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. R., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 5 C 98/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2002, č.j. 5 C 98/2000-45, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3. 2002, č.j. 5 C 98/2000-45 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 1. 11. 2000, č.j. 5 C 98/2000-12, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 411/2001-29, a jeho usnesení ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5 C 98/2000-31, jímž bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením Městského soudu ze dne 21. 1. 2002, č.j. 17 Co 753/2001-39, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit „prostory označené jako byt č. 13, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) domu č.p. 318 v S. ulici č. 6, v P. (dále „předmětné prostory“ nebo „předmětný byt“ a „předmětný dům“), a prostory sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako pokoje, ze sklepa a dalších prostor užívaných společně s dalším uživatelem p. K., tj. předsíně, WC a koupelny a předmětné prostory byla povinna žalovaná vyklidit do 1 roku od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že kolaudační stav pátého nadzemního podlaží (4. patra) předmětného domu je (od roku 1927) takový, že v levé částí je byt 2+1 s příslušenstvím a v pravé části byt 3+1 s příslušenstvím, že doklady o změně způsobu užívání nebyly dohledány, že odbor bytového hospodářství ONV v P. rozhodnutím ze dne 19. 1. 1982 přidělil žalované podle § 18 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byt označený jako byt č. 9 (po paní K. K.), sestávající z jednoho pokoje se společným WC (dále též „přidělený byt“), který jí byl fakticky předán do užívání dne 27. 1. 1982, že tentýž orgán rozhodnutím ze dne 29. 3. 1983 udělil žalované podle § 56 citovaného zákona souhlas se sloučením přiděleného bytu s obytnou místností IV. kategorie po paní M. K. a rozhodnutím ze dne 7. 6. 1985 souhlas se sloučením s obytnou místností IV. kategorie po paní Š. N., v důsledku čehož vznikl předmětný byt, sestávající z kuchyně, dvou pokojů, společné předsíně, WC a koupelny, který i nadále tvořil část původně administrativně rozděleného bytu, jehož druhou část (jednu obytnou místnost) užíval pan A. K., který spolu se žalovanou užíval i společné příslušenství. Dále vzal za prokázáno, že na základě posléze uvedeného rozhodnutí byla dne 31. 7. 1985 uzavřena mezi OPBH v P. a žalovanou písemná dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu a že žalobce (zastoupen advokátkou) dne 12. 7. 1999 a dne 20. 6. 2000 vystavil žalované evidenční list pro výpočet nájemného a vyměřené nájemné od ní přijímal. Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že žalované vznikl k předmětnému bytu (včetně společného příslušenství) na základě dříve platných předpisů řádný užívací, nyní nájemní vztah, když první obytná místnost (včetně příslušenství) jí byla řádně přidělena na základě řádného rozhodnutí o přidělení bytu a následně s ní byla k této místnosti uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, která nemusela mít písemnou formu, ale mohla být uzavřena i ústně resp. konkludentně. Tímto způsobem (uvedl odvolací soud) vznikl nájemní vztah žalované k dalším dvěma místnostem, když vlastník domu písemně s tímto stavem vyjádřil souhlas (rozhodnutí Odboru bytového hospodářství z 29. 3. 1983 a ze 7. 6. 1986 /správně 1985/), který následně potvrdil i zápisem o dohodě o odevzdání a převzetí bytu 2+1, IV. kategorie z 31. 7. 1985, a to nejpozději od 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., jímž byl zrušen zákon o hospodaření s byty, a dohodu o užívání bytu (nájemní smlouvu) bylo možno uzavřít i ústně, příp. konkludentně, aniž by jí muselo předcházet rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu. Podle názoru odvolacího soudu „mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou vznikla platná dohoda o užívání bytu (později přetransformovaná na nájemní smlouvu)“ a žalobce nájemní vztah žalované k předmětným prostorám plně akceptoval, když jí vystavil k bytu evidenční listy, vyměřoval jí nájemné a přijímal je od ní. Odvolací soud neshledal právně významnou námitku žalobce, že žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu – v rozporu s kolaudovaným stavem, neboť neužívá celý byt tak, jak byl kolaudován, ale toliko jeho administrativně rozdělenou část; poukázal přitom na to, že administrativní rozdělení bytu nebylo spojeno se stavebními úpravami a nedošlo k porušení platných stavebně-technických předpisů. Rovněž tak neshledal případnými odkazy žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci a na daný případ nedopadají. Odvolací soud uzavřel, že i když předmětné prostory užívané žalovanou „netvoří byt v jeho kolaudovaném stavu“, lze právní vztah žalované k nim podřadit pod ustanovení upravující užívání bytu ve smyslu dříve platných občanskoprávních předpisů, nyní nájem bytu (§ 685 a násl. obč.zák.), neboť se jedná o ustanovení upravující vztahy obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč.zák); protože žalobce neprokázal, že by tento vztah byl ukončen, nelze žalobě na vyklizení vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. V dovolání obsáhle rekapituluje průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s jeho rozhodnutími ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, a ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99. S poukazem na označená rozhodnutí uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o sloučení bytů nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení § 154 odst. 1 občanského zákoníku spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, a že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívání bytu (nájmu) nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnost nebo místnosti jsou určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že uvedená rozhodnutí na daný případ nedopadají a namítá, že závěry v nich vyslovené jsou aplikovatelné i v projednávané věci, byť je zde určitá odlišnost spočívající v tom, že zatímco v rozhodnutí Nejvyššího soudu „šlo o situaci, kdy došlo ke sloučení dvou původních bytů v celek, který byl prohlášen za jeden byt, ačkoliv se jím nestal“, v dané věci „jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly postupně vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého nájemce, další část byla ponechána v užívání jiného nájemce, aniž došlo ke stavebním změnám nebo byť formální rekolaudaci“. Dovolatel dále poukazuje na definici bytu obsaženou v ustanovení § 62 zákona o hospodaření s byty a na to, že právo užívat byt bylo podle občanského zákoníku v tehdy platném znění založeno rozhodnutím o přidělení bytu (ve smyslu uvedené definice) a dovozuje, že nebyly-li prostory užívané žalovanou nikdy kolaudovány jako samostatná bytová jednotka, nemohlo dojít „pro nezpůsobilost předmětu právního vztahu“ ke vzniku nájemního práva, a to ani po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb.