26 Cdo 1809/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1809/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2018 Spisová značka:26 Cdo 1809/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.1809.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva nájemní Nájem bytu Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1809/2018-182 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. V., bytem XY, zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Strážovská 78/5, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, se sídlem v Praze 2, Máchova 838/18, jako insolvenčnímu správci úpadce Pražského stavebního bytového družstva, v konkursu, se sídlem v Praze 5 – Jinonicích, Na Hutmance 300/7, IČO: 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 123/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 20 Co 427/2017-158, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2018, č. j. 20 Co 427/2017-158, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. června 2017, č. j. 18 C 123/2013-132, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení neplatnosti výpovědi ze dne 12. března 2013 (dále též jen „Výpověď“), kterou mu dal žalovaný z nájmu bytu („bytové jednotky č. XY v XY“ – dále opět jen „byt“, resp. „předmětný byt“) z důvodu hrubého porušení povinností nájemce (v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu) ve smyslu § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. června 2017, č. j. 18 C 123/2013-132, žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2018, č. j. 20 Co 427/2017-158, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. jen tak, že výše nákladů řízení činí 11.200,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil z provedených důkazů mimo jiné i následující skutečnosti. Dne 11. června 1993 uzavřeli Pražské stavební bytové družstvo (dále jen „PSBD“) jako pronajímatel a žalobce jako nájemce smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu „do vložení vlastnického práva k předmětu nájmu ve prospěch nájemce“ za nájemné v částce 1,- Kč měsíčně. Téhož dne uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí smlouvy o majetkovém převodu bytu za částku 653.644,- Kč a ve stejný den PSBD vydalo žalobci potvrzení o úhradě této kupní ceny. Dne 22. července 1997 pak uzavřeli ohledně předmětného bytu další nájemní smlouvu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2009 byl na majetek PSBD prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. září 2009, č. j. 5 C 130/2009-56, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. dubna 2010, č. j. 62 Co 59/2010-71, byla pravomocně zamítnuta žaloba, aby žalobce předmětný byt vyklidil, a to s odůvodněním, že ho užívá na základě platné nájemní smlouvy ze dne 11. června 1993. Dne 12. března 2013 byla žalobci dána výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. s odůvodněním, že za dobu insolvenčního řízení (od 17. dubna 2009) neuhradil nájemné, které činilo 12,- Kč ročně. Odvolací soud posoudil nájemní smlouvu jako pravou (již z toho důvodu, že je opatřena stejným razítkem a podpisem dlužníka /PSBD/ jako nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a PSBD dne 22. července 1997, jejíž pravost žalovaný nepopřel) a jako platnou, přičemž zde odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí (a rozhodnutí soudu prvního stupně) vydaného v řízení o žalobě žalovaného na vyklizení bytu, vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 130/2009 (včetně odmítacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2012, č. j. 26 Cdo 3799/2010-84). Nadto přisvědčil žalobcově připomínce, že v období od 1. března 1992 do 31. prosince 1994 bylo možné uzavřít nájemní smlouvu i konkludentně, jelikož ustanovení § 685 obč. zák. (v tehdejším znění) pro ni nepředepisovalo písemnou formu. Shodně se soudem prvního stupně pak dospěl k závěru, že v daném případě nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť neplatil-li žalobce nájemné, které bylo pouze symbolické, nebyla splněna podmínka hrubého porušení nájemcových povinností. Stejně jako soud prvního stupně posoudil Výpověď rovněž jako úkon příčící se dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., a tudíž neplatný podle § 39 obč. zák., neboť žalobce po zaplacení vysoké finanční částky z titulu kupní ceny očekával převod vlastnického práva k bytu a navíc platil úhradu za služby související s užíváním bytu v podstatně vyšších částkách, než bylo sjednané (pouze symbolické) nájemné. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) a odůvodnil konstatováním, že „odvolací soud napadené rozhodnutí založil na nesprávném právním posouzení několika otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny či mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak“. Především – z důvodů tam obšírně uvedených – nesouhlasil s názorem (považoval ho za spekulativní), že s ohledem na okolnosti daného případu (pronajímatel jednal dlouhodobě s žalobcem jako s nájemcem a po dobu šestnácti let jeho nájemní právo nezpochybňoval) byla nájemní smlouva v období od 1. března 1992 do 31. prosince 1994 uzavřena konkludentně (dále jen „první otázka“). Zpochybnil také správnost názoru, že Nájemní smlouva je pravá, byla-li takto posouzena pouhým odkazem na jinou listinu, a to nájemní smlouvu ze dne 22. července 1997 (dále jen „druhá otázka“). Na rozdíl od odvolacího soudu je i nadále přesvědčen, že Nájemní smlouva je neplatná pro chybějící vymezení předmětu nájmu, neurčité vymezení doby nájmu a sjednání nájemného ve výši obcházející zákonná ustanovení o nájmu bytu (dále jen „třetí otázka“). Nesouhlasil ani s názorem, že v daném případě nebyl naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., neboť s ohledem na symbolické nájemné nešlo v případě jeho neplacení o hrubé porušení nájemcových povinností (dále jen „čtvrtá otázka“). Podle jeho názoru nelze na straně jedné posoudit nájemní smlouvu se symbolickým nájemným jako platnou a na straně druhé dovozovat, že ani dlouhodobé neplacení symbolického nájemného není hrubým porušením nájemcových povinností. Kromě toho měl za to, že odvolací soud při posouzení Výpovědi z hlediska dobrých mravů nijak nereflektoval, že je insolvenční správce, který svou činnost vykonává nikoli ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch řádně přihlášených věřitelů PSBD (dále jen „pátá otázka“). Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky nepřehlédl, že ve vztahu k první a páté otázce dovolatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o.s.ř.), přičemž tuto vadu (nedostatek), pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Byť vymezuje právní otázky, jež mají být předmětem dovolací