26 Cdo 188/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 188/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 8. 2012 Spisová značka:26 Cdo 188/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.188.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem Obec Právní úkony Dotčené předpisy:§ 585 obč. zák. § 36a odst. 4 předpisu č. 367/1990Sb. § 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 188/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce J. P., bytem v M. L., zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 598, proti žalovanému městu Mariánské Lázně, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 155, zastoupenému JUDr. Milanem Veselým, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hroznatova 773, o určení nájemního práva k pozemku, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 17 C 5/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2010, č. j. 11 Co 560/2007-152, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2010, č. j. 11 Co 560/2007-152, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 9. 2007, č. j. 17 C 5/2007-52, zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem stavební parcely o výměře 2497 m2 v katastrálním území a obci M. L., zapsané na listu vlastnictví č. 1 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Ch. (dále též jen „předmětný pozemek“) a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, který vznikl z částí původních parcel, že žalobce (nájemce) uzavřel s Městským úřadem v Mariánských Lázních (pronajímatelem) za účelem výstavby patrových stání pro motorová vozidla dne 11. 3. 1991 smlouvu o dočasném užívání – nájmu pozemku o výměře 2.270 m2 (dále též jen „Nájemní smlouva“), že dne 26. 6. 1991 a 25. 7. 1991 uzavřeli dodatky k Nájemní smlouvě (dále jen „Dodatky“), a dne 21. 12. 1998 dohodu o narovnání (dále též jen „Dohoda o narovnání“), v níž se dohodli, že tam, kde se v Nájemní smlouvě hovoří o pronajímateli Městském úřadu v Mariánských Lázních, jde vždy o město Mariánské Lázně, že nájemce je oprávněn převést svá práva a povinnosti na společnost PARKING CENTRUM, a. s., a dále upřesnili předmět nájmu tak, že jde o předmětný pozemek. Dále zjistil, že Zastupitelstvo města Mariánské Lázně projednalo na svém zasedání konaném dne 14. 2. 1991 postup při uzavírání smluv, týkajících se dispozice s majetkem svěřeným Úřadu města Mariánské Lázně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§ 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), a že Nájemní smlouva je s ohledem na ustanovení § 38 a § 18 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), absolutně neplatná, neboť smlouvu uzavřel na straně pronajímatele Úřad města Mariánské Lázně, který nemá právní subjektivitu ani způsobilost k právním úkonům, tu má totiž jen město jako veřejnoprávní korporace (§ 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění v době uzavření Nájemní smlouvy). Absolutní neplatnost Nájemní smlouvy nemohlo zhojit ani usnesení Městského zastupitelstva Mariánské Lázně (neboť řeší pouze dispozici s majetkem svěřeným městskému úřadu), ani Dohoda o narovnání (jejímž předpokladem je existence dosavadního /původního/ závazku, a s ohledem na „neexistující právo na základě dvoustranného právního úkonu“ nepřichází v úvahu ani narovnání sjednané v dobré víře podle § 586 odst. 2 obč. zák.). Uzavřel, že uvedený stav bylo možné napravit pouze uzavřením nové nájemní smlouvy, k čemuž však nedošlo. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 11 Co 560/2007-77, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalovaného zrušil toto rozhodnutí Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2010, č. j. 26 Cdo 2152/2008-94, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (vytkl odvolacímu soudu, že ačkoliv neprovedl žádné dokazování, dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně). Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, č. j. 11 Co 560/2007-152, rozsudek soudu prvního stupně (opět) změnil, určil, že nájemcem předmětného pozemku je žalobce a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů dovolacího řízení. Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného pozemku (vzniklého sloučením částí původních pozemkových parcel), že žalobce uzavřel s Úřadem města Mariánské Lázně Nájemní smlouvu, že Dodatky byl konkretizován termín zahájení stavby (patrových stání pro motorová vozidla), rozšířen předmět nájmu o parcelu a stanoveno roční nájemné, že nájem byl sjednán na 99 let, a že takto sjednaný nájem byl před uzavřením Nájemní smlouvy schválen na třetím zasedání městského zastupitelstva. Po doplnění dokazování a zopakování některých důkazů dále zjistil, že účastníci uzavřeli Dohodu o narovnání, jejímž účelem bylo napravit pochybení a odstranit závady, k nimž dříve docházelo při uzavírání smluv, kdy byl jako pronajímatel označován Městský úřad Mariánské Lázně a nikoliv město Mariánské Lázně, upřesnit a správně specifikovat pronajatou pozemkou parcelu a její rozlohu a upravit výši nájemného (na 50.000,- Kč ročně). Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že ho žalobce před podpisem Dohody o narovnání ujistil, že svá práva a povinnosti z nájmu předmětného pozemku již převedl na společnost PARKING CENTRUM, a. s., a že by bez tohoto „převodu nájmu“ k jejímu uzavření nedošlo; přihlédl přitom, že Dohodu o narovnání připravoval za žalovaného jeho právní zástupce, který si musel být vědom skutečnosti, že takovýto „přechod“ nájmu k pozemku, žádný zákon neumožňoval. Uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení a o neplatnosti Nájemní smlouvy, včetně Dodatků. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že Dohoda o narovnání je platná, neboť podle § 585 odst. 1 obč. zák. se obsah narovnání může týkat i práv a povinností vzniklých na základě neplatně uzavřené smlouvy; odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 415/2001 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 13/2000. Dohodou o narovnání tak vznikl nový závazkový vztah, jímž je smlouva o nájmu předmětného pozemku, jehož vlastníkem je žalovaný a nájemcem žalobce. Žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že je nájemcem pozemku, je proto důvodná. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod podle § 241a odst. odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soudu, že se sice zabýval Dohodou o narovnání, nepřihlédl však ke všem zjištěným skutečnostem, zejména k tomu, že žalovaný měl zájem o uzavření dohody pouze za předpokladu, že nájemcem předmětného pozemku bude společnost PARKING CENTRUM, a.s., v níž měl 100% akciovou účast. Má za to, že bylo prokázáno, že ho žalobce uvedl v omyl, a proto je Dohoda neplatná (§ 35 odst. 2, § 586 odst. 2 obč. zák.). Ačkoliv nedostatek dobré víry namítal žalovaný v řízení opakovaně, odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Dále namítal, že žalovaný nechtěl uzavřít novou smlouvu o nájmu předmětného pozemku, ani nájemní vztah obnovit či napravit do budoucna (od 21. 12. 1998), Dohoda o narovnání byla sepsána pouze jako podklad pro účetnictví. Navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu byla věc vrácena k dalšímu řízení. Žalobce v dovolacím vyjádření vyvracel dovolací námitky žalovaného, uvedl, proč považuje za správné napadené rozhodnutí a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán upl