26 Cdo 1957/2014 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1957/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2014 Spisová značka:26 Cdo 1957/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.1957.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení řízení Dotčené předpisy:§ 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 10. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1957/2014U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně ZD Bílovec agro a. s., se sídlem v Bílovci, Sokolovská 1086/11, IČO 29289831, zastoupené Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Stará Cesta 676, proti žalované HON a. s., se sídlem v Praze 6, Srbská 347/2, IČO 47682523, zastoupené Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8, o 2.375.102,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 164/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013, č. j. 51 Co 508/2013-54, takto: Dovolání se zamítá.O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou dne 13. 8. 20013 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2.375.102,- Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného za pronájem tam specifikovaných zemědělských staveb v k. ú. V. A. za období od června 2012 do června 2013. Žalobu odůvodnila mimo jiné tím, že žalovaná jako nájemkyně užívala předmětné nemovitosti na základě smlouvy o nájmu ze dne 17. 9. 2008 ve znění dodatku č. 1 ze dne 17. 12. 2010, uzavřené se společností SUGAL spol. s r. o. jako pronajímatelkou, jejíž právní nástupkyní se žalobkyně stala podle smluv o prodeji podniku ze dne 15. 4. 2013 a 26. 4. 2013. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že dne 17. 9. 2008 uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně společností SUGAL spol. s r.o. smlouvu nájemní a zároveň i smlouvu o smlouvě budoucí kupní, podle níž se měla za předem dohodnutých podmínek stát vlastníkem pronajatých nemovitostí. Po uzavření těchto smluv provedla se souhlasem pronajímatelky společnosti SUGAL spol. s r.o. rekonstrukci zemědělské stavby bez čp./če. na pozemku parc. č. 297/1 v k. ú. V. A., na jejíž náklady vynaložila celkem částku 13.742.977,46 Kč. Bez daně z přidané hodnoty, která byla žalované jako plátci této daně vrácena, pak náklady činily 11.628.714,95 Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010, č. j. KSOS 36 INS 4962/2010-A-44, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka SUGAL spol. s r. o., usnesením téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, č. j. KSOS 36 INS 4962/2010-B-166, byla zamítnuta reorganizace dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Žalovaná v rámci insolvenčního řízení přihlásila pohledávku ve výši 13.742.977,46 Kč jako náhradu nákladů na zhodnocení majetkové podstaty. Při přezkumném jednání dne 19. 11. 2010 nebyla pohledávka přezkoumána s odůvodněním, že jde ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvečního zákona) o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Protože insolvenční správce prohlásil tuto uplatněnou pohledávku za spornou, podala žalovaná dne 22. 8. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 1 proti němu žalobu, jíž se ve smyslu § 203 insolvečního zákona domáhá zaplacení částky 11.628.714,95 Kč jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona. Věc je vedena pod sp. zn. 30 C 221/2013 a o žalobě nebylo dosud rozhodnuto. Dále dodala, že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 15. 4. 2013 a 26. 4. 2013 se žalobkyně stala vlastníkem pronajatých nemovitostí, vstoupila do práv a povinností pronajímatelky a přešla na ni i pohledávka ve výši 1.824.551,- Kč z titulu dlužného nájemného za období od června 2012 do března 2013. Dluh na nájemném se do června 2013 zvýšil o 550.551,- Kč a celkem činí 2.375.102,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně od nájemní smlouvy ze dne 17. 9. 2008 ke dni 23. 7. 2013 odstoupila, vznikl žalované ve smyslu § 667 odst. 1 zákona č. 40/1960 Sb. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nárok na zaplacení toho, oč se zvýšila hodnota pronajaté nemovitosti. Žalovaná odhadla výši tohoto nároku na 10.000.000,- Kč a dopisem ze dne 1. 8. 2013 jej započetla proti pohledávce žalobkyně z titulu dlužného nájemného. Protože žalobkyně započtení odmítla a svůj nárok na zaplacení dlužného nájemného uplatnila v tomto řízení, navrhla žalovaná přerušení tohoto řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 221/2013 s odůvodněním, že rozhodnutí v této věci závisí na posouzení předběžné otázky, zda pohledávka použitá k započtení je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona a je ji povinen zaplatit inslovenční správce z majetkové podstaty úpadce, což soud v tomto řízení není oprávněn řešit. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 15. 10. 2013, č. j. 10 C 164/2013-45, přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 221/2013 o žalobě žalované proti insolvenčnímu správci úpadce SUGAL spol. s r. o. o zaplacení částky, kterou žalovaná započetla v tomto řízení proti pohledávce žalobkyně. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 17. 12. 2013, č. j. 51 Co 508/2013-54, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Dovodil, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se týká situace, kdy rozhodnutí závisí na řešení předběžné otázky, kterou soud není oprávněn řešit v tomto řízení (např. zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo jej spáchal, jakož i otázky osobního stavu), o takovou situaci se však v souzené věci nejedná. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí v této věci záleží na rozhodnutí o předběžné otázce, zda pohledávka použitá k započtení je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou úpadce (původní pronajímatelky) ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona a je ji povinen zaplatit insolveční správce z podstaty, nebo se jedná o pohledávku, která vznikla ke dni skončení nájmu ve smyslu § 667 odst. 1 obč. zák. a je ji povinna zaplatit žalobkyně. Protože soud prvního stupně v této věci není oprávněn řešit, zda pohledávka použitá k započtení je pohledávkou za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, neboť „jde o statusovou otázku řešenou v rámci insolvenčního řízení“, je to důvodem pro přerušení tohoto řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdí usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení přerušeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolací soud se dosud nezabýval otázkou, zda zahájené řízení o žalobě podle § 203 insolvečního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013, kterou se účastník domáhá zaplacení částky proti insolvečnímu správci jako pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona, je podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodem pro přerušení řízení, ve kterém byla tato pohledávka použita k započtení. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. so