26 Cdo 2018/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2018/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 8. 2024 Spisová značka:26 Cdo 2018/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2018.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Podnájem bytu Smluvní pokuta Dotčené předpisy:§ 2215 o. z. ve znění do 30.06.2020 § 2277 o. z. ve znění do 30.06.2020 § 2278 o. z. ve znění do 30.06.2020 § 2239 o. z. ve znění do 30.06.2020 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:17. 9. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2018/2023-244 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně N. G., zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Nová 1404/22, proti žalované P. V., zastoupené Mgr. Pavlou Kubíčkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Svornosti 86/2, o zaplacení 29.450 Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě o zaplacení 51.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 12/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-201, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-201, se ve výrocích II, IV a VI, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-206, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2023, č. j. 11 Co 59/2023-238, a výrok I usnesení Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 9. 2. 2023, č. j. 19 C 12/2021-217, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 11. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení částky 29.450 Kč s úrokem z prodlení (s tvrzením, že se o tuto částku žalovaná bezdůvodně obohatila). Žalovaná vzájemnou žalobou požadovala po žalobkyni zaplacení smluvní pokuty ve výši celkem 51.400 Kč s úrokem z prodlení (36.400 Kč za prodlení s placením podnájemného a 15.000 Kč za prodlení s odevzdáním bytu). 2. Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 19 C 12/2021-171, ve znění usnesení ze 11. 5. 2022, č. j. 19 C 12/2021-174, zamítl žalobu o zaplacení částky 29.450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované 51.400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 6. 3. 2020 do zaplacení (výrok II) a náklady řízení ve výši 57.699,62 Kč (výrok III) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). 3. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 12. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (potvrzující výrok), ve výroku II jej změnil tak, že vzájemnou žalobu zamítl (měnící výrok), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 23.355 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.146 Kč (výroky III a V) a uložil žalované zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení o vzájemné žalobě České republice – Okresnímu soudu v Bruntále, jejichž výše bude vyčíslena v samostatném usnesení okresního soudu (výrok IV) a na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemné žalobě České republice – Okresnímu soudu v Bruntále částku 4.211 Kč (výrok VI). 4. Odvolací soud usnesením ze dne 20. 12. 2022, č. j. 11 Co 177/2022-206, uložil žalované zaplatit soudní poplatek ve výši 2.570 Kč (přenos poplatkové povinnosti za odvolání proti výroku o vzájemné žalobě). Soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 2. 2023, č. j. 19 C 12/2021-217, stanovil výši (44.502,51 Kč) nákladů řízení o vzájemné žalobě, které je povinna zaplatit žalovaná žalobkyni (výrok I), a přiznal ustanovenému zástupci žalobkyně odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok II); odvolací soud usnesením ze dne 8. 6. 2023, č. j. 11 Co 59/2023-238, změnil výrok I a vyčíslil náklady částkou 35.263 Kč. 5. Odvolací soud považoval za správná zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná (jako nájemkyně) uzavřela s žalobkyní (jako podnájemkyní) smlouvy o podnájmu bytu č. 4 v XY, ulice XY (dále též jen „Byt“), a to dne 1. 6. 2015, 31. 12. 2018 a 1. 1. 2020 (vždy na dobu určitou), v nichž se dohodly, že podnájemkyně je povinna platit nájemkyni měsíční podnájemné a úhrady za služby spojené s užíváním Bytu a společných prostor, které jsou uvedeny v příloze dané smlouvy. Žalobkyně Byt užívala v době od 1. 6. 2015 do 15. 2. 2020, podnájem skončil 31. 1. 2020. Ve smlouvách si mimo jiné také sjednaly, že podnájemkyně je povinna zaplatit smluvní pokutu za prodlení s placením podnájemného (splatného do 25. dne předchozího měsíce) ve výši 200 Kč denně (smlouva ze dne 1. 6. 2015), popř. ve výši 100 Kč denně (smlouva ze dne 31. 12. 2018 a ze dne 1. 1. 2020) a za prodlení s odevzdáním bytu ve výši 1.000 Kč denně (smlouva ze dne 1. 1. 2020). Žalovaná vyzvala žalobkyni k zaplacení smluvní pokuty dopisem ze dne 27. 2. 2020 ve lhůtě 7 dnů. 6. Za správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neplatila za užívání Bytu částky nad rámec plateb dohodnutých v podnájemních smlouvách, a proto žalované žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Na rozdíl od něj však za nedůvodnou považoval rovněž vzájemnou žalobu (na zaplacení smluvní pokuty). Uzavřel, že podnájemní vztah je „zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě nájemce přenechává jinému – podnájemci – své nájemní právo k bytu“, a proto se na podnájemní smlouvu použijí ustanovení týkající se nájemní smlouvy obdobně, a to včetně tzv. zakázaných ujednání upravených v § 2239 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále též jen „o. z. ve znění do 30. 6. 2020“), podle něhož se nepřihlíží k ujednání ukládajícímu nájemci povinnost zaplatit pronajímateli smluvní pokutu. Měl za to, že aplikaci tohoto ustanovení podporuje i to, že uzavření toliko podnájemní smlouvy bylo ovlivněno charakterem Bytu, žalovaná (nájemkyně družstevního Bytu a členka družstva), chtěla-li byt přenechat jiné osobě do užívání, neměla jinou možnost než uzavřít podnájemní smlouvu. Poukázal na skutečnost, že žalovaná je vlastnicí desítky bytů, které „jsou zjevně zdrojem jejich příjmů“, žalobkyně naopak v Bytě uspokojovala svou potřebu bydlení. Za nesprávný považoval také závěr soudu prvního stupně, že smlouvy o podnájmu jsou smlouvami spotřebitelskými, zdůraznil, že právní úprava nájmu bytu je ve vztahu ke spotřebitelským smlouvám úpravou speciální, obsahující zvláštní instituty chránící tento specifický druh nájmu. S ohledem na tyto závěry považoval podnájemní smlouvy v části, v níž byla sjednána smluvní pokuta za zdánlivé ujednání (§ 554 o. z.), ke kterému se nepřihlíží. 7. Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda ujednání obsažené ve smlouvě o podnájmu bytu uzavřené podle § 2274 a násl. o. z., ukládající podnájemci povinnost zaplatit nájemci smluvní pokutu za porušení povinností plynoucích z podnájemní smlouvy, představuje podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2020 zakázané ujednání, tedy zda se na smlouvu o podnájmu bytu aplikuje § 2239 o. z., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Vytýkala odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je rozporné, neboť jednak uzavřel, že na podnájemní smlouvu se jako na zvláštní druh nájmu použijí ustanovení týkající se nájemní smlouvy obdobně, současně však dospěl k závěru, že se na podnájem použijí ustanovení o nájmu toliko přiměřeně; uvedené aplikační přístupy je však třeba důsledně rozlišovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1524/2019 (byť se v něm jednalo o podnájem nebytových prostor), dospěl k závěru, že na podnájem je třeba aplikovat zvláštní ustanovení o nájmu jen přiměřeně. Namítala, že toliko přiměřená použití ustanovení o nájmu bytu na podnájemní vztah neodůvodňuje nutnost aplikace § 2239 o. z. ve znění do 30. 6. 2020, ta nemůže být upřednostněna před výslovným ujednáním stran; aplikace ustanovení o nájmu bytu na podnájem by měla pouze podpůrně doplňovat absentující ujednání. Je-li podnájemní vztah „slabší“ než nájemní, nemůže podnájemce požívat stejné ochrany jako nájemce. Zdůrazňuje, že obdobná aplikace některých ustanovení o nájmu (např. § 2288, 2282, 2290 o. z.) na podnájem, je často nevhodná či dokonce nemožná. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 39000/12), podle níž je nutno ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro r