26 Cdo 2089/2012 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2089/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně THEMOS, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 10, IČ: 40766683, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovanému Národnímu divadlu, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 1, IČ: 23337, zastoupenému JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, o vyklizení čtvrtého nadzemního podlaží v budově č. p. 1435 v Praze 1, Novém Městě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 129/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila a vyklizené jí předala (do tří dnů od právní moci rozsudku) „veškeré prostory ve IV. nadzemním podlaží, v budově č. p. 1435, na pozemku p. č. 944/2, v katastrálním území N.o, pod adresou P., Národní 6“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „předmětná budova“, resp. „budova“). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. září 2007, č. j. 14 Co 116/2007-148, a k odvolání žalovaného usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 14 Co 331/2008-182, zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně), a to zamítavý ze dne 9. října 2006, č. j. 27 C 129/2002-91, a vyhovující ze dne 26. března 2008, č. j. 27 C 129/2002-165, a věc mu vždy vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 27 C 129/2002-246, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dne 2. prosince 1994 uzavřely Česká republika – Ministerstvo kultury (dále jen „stát“) a žalobkyně smlouvu označenou jako Smlouva o smlouvách budoucích (dále jen „Smlouva o smlouvách budoucích“, resp. „Smlouva“). V článku II. bodu 1. písm. a/ Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně mimo jiné zavázala, že stane-li se vlastnicí předmětné budovy (její vlastnické právo k budově bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva ke dni 27. července 1993), uzavře (do třiceti dnů od doručení rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k budově do katastru nemovitostí) se státem, resp. se žalovaným (článek II. bod 1. písm. b/ Smlouvy), smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny (dále jen „Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny“), na jejímž základě vybuduje na vlastní náklady výdejnu jídel a jídelnu v prvním podzemním podlaží „objektu bez popisného čísla, který je na pozemcích p. č. 941, p. č. 942, p. č. 943, p. č. 944/1, p. č. 944/2, p. č. 944/3 a p. č. 944/4 v kat. úz. Nové Město“ (dále jen „objekt“) a který je ve vlastnictví státu. V části V. Smlouvy o smlouvách budoucích stát prohlásil, že zřizuje ve prospěch žalobce věcné břemeno užívání k tam specifikované části prvého podzemního podlaží objektu. V části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“ (dále jen „výdejna jídel a jídelna“). V části VI. bodu 5. Smlouvy o smlouvách budoucích se stát zavázal, že po vybudování výdejny jídel a jídelny neprodleně ukončí „faktické užívání“ nebytových prostor. Dodatky ke Smlouvě ze 4. května 1995 a z 1. června 1995 se účastníci Smlouvy dohodli, že Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny bude uzavřena do 31. května 1995, resp. do 31. října 1995. Tuto smlouvu (Smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny) uzavřeli žalobkyně a žalovaný dne 31. května 1995 (dále jen „Smlouva ze dne 31. května 1995“) a žalobkyně se v ní mimo jiné zavázala umožnit žalovanému nájem předmětných nebytových prostor za 1,- Kč ročně do vybudování výdejny jídel a jídelny. Žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor datovanou dnem 28. května 2009 (dále jen „Výpověď“) a jako výpovědní důvod v ní označila neplacení nájemného žalovaným ve výši 1,- Kč ročně. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že Smlouva ze dne 31. května 1995 obsahuje všechny náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“); jejím uzavřením tudíž vznikl mezi žalobkyní a žalovaným nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám. Uzavřel, že jelikož žalobkyně dosud nezřídila výdejnu jídel a jídelnu a Výpověď dala žalovanému z důvodu natolik malicherného, že tento právní úkon odporuje dobrým mravům, svědčí mu i nadále právní důvod k užívání nebytových prostor. Proto žalobu na jejich vyklizení zamítl. Odvolací soud – poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dovolacího soudu) ze dne 8. června 2011, č. j. 26 Cdo 35/2011-320, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, změnil v pořadí třetí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory a vyklizené je předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (před soudy všech stupňů). Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil z provedených důkazů rovněž následující skutečnosti. Řád svaté Voršily Římské unie, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 139/11 (dále jen „Řád svaté Voršily Římské unie“), který byl zákonem č. 298/1990 Sb. prohlášen za vlastníka předmětné budovy, jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 27. července 1993 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 27. července 1993“, resp. „kupní smlouva“), na jejímž základě bylo převedeno vlastnického práva k budově označené jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec Praha a kat. území N.“. Vlastnické právo žalobkyně k budově pak bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva k 27. červenci 1993. Dále – oproti soudu prvního stupně – taktéž zjistil, že návrh na uzavření Smlouvy ze dne 31. května 1995 žalobkyně nepodepsala a že tudíž tato smlouva nebyla uzavřena. Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, tedy i se skutkovým zjištěním, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“. Přijal též skutkový závěr, že vůlí smluvních stran vtělenou do ujednání obsaženého v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích bylo umožnit žalovanému (v jehož prospěch zde stát jednal) bezplatné (protože předpokládané „nájemné“ ve výši 1,- Kč ročně nelze považovat za skutečnou úplatu) užívání předmětných nebytových prostor, a to až do doby vybudování výdejny jídel a jídelny. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné budovy a je tedy aktivně věcně legitimovaným subjektem v daném sporu. V této souvislosti konstatoval, že jsou neopodstatněné výtky žalovaného ve vztahu k určitosti kupní smlouvy ze dne 27. července 1993. Podle jeho názoru totiž z obsahu kupní smlouvy bylo možné jejím výkladem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) jednoznačně zjistit prodávajícího (Řád svaté Voršily Římské unie); také (nepřímý) předmět této smlouvy (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory) v ní byl dostatečně identifikován jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec Praha a kat. území N.“. Současně pokládal za právně bezvýznamné, že strany kupní smlouvy pozdějším dodatkem k této smlouvě dodatečně upřesňovaly označení předmětné budovy (coby předmětu koupě a prodeje); vlastnické právo žalobkyně k budově bylo totiž zapsáno do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 27. července 1993 (zaznamenané na “téže listině”) „bez pozdějších dodatků“. Dále se odvolací soud zabýval otázkou, zda žalovanému svědčí právní důvod k užívání předmětných nebytových prostor. Shodně jako v rozsudku ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, předně zdůraznil, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích mělo jít o smlouvu ve prospěch třetího (v tomto případě žalovaného) podle § 50 odst. 1 a 2 obč. zák., jejímž obsahem bylo umožnit žalovanému bezplatné užívání předmětných nebytových prostor do vybudování výdejny jídel a j