26 Cdo 2089/2012 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2089/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 10. 2012 Spisová značka:26 Cdo 2089/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2089.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dobré mravy Smlouva o výpůjčce Vyklizení nemovitosti Dotčené předpisy:§ 659 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 11. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.12.2012I.ÚS 4786/12JUDr. Pavel Rychetskýodmítnuto8.1.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2089/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně THEMOS, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohradská 10, IČ: 40766683, zastoupené JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, proti žalovanému Národnímu divadlu, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 1, IČ: 23337, zastoupenému JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, o vyklizení čtvrtého nadzemního podlaží v budově č. p. 1435 v Praze 1, Novém Městě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 129/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se domáhala, aby žalovaná vyklidila a vyklizené jí předala (do tří dnů od právní moci rozsudku) „veškeré prostory ve IV. nadzemním podlaží, v budově č. p. 1435, na pozemku p. č. 944/2, v katastrálním území N.o, pod adresou P., Národní 6“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „předmětná budova“, resp. „budova“). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 7. září 2007, č. j. 14 Co 116/2007-148, a k odvolání žalovaného usnesením ze dne 10. října 2008, č. j. 14 Co 331/2008-182, zrušil rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně), a to zamítavý ze dne 9. října 2006, č. j. 27 C 129/2002-91, a vyhovující ze dne 26. března 2008, č. j. 27 C 129/2002-165, a věc mu vždy vrátil k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 27 C 129/2002-246, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Dne 2. prosince 1994 uzavřely Česká republika – Ministerstvo kultury (dále jen „stát“) a žalobkyně smlouvu označenou jako Smlouva o smlouvách budoucích (dále jen „Smlouva o smlouvách budoucích“, resp. „Smlouva“). V článku II. bodu 1. písm. a/ Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně mimo jiné zavázala, že stane-li se vlastnicí předmětné budovy (její vlastnické právo k budově bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva ke dni 27. července 1993), uzavře (do třiceti dnů od doručení rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k budově do katastru nemovitostí) se státem, resp. se žalovaným (článek II. bod 1. písm. b/ Smlouvy), smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny (dále jen „Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny“), na jejímž základě vybuduje na vlastní náklady výdejnu jídel a jídelnu v prvním podzemním podlaží „objektu bez popisného čísla, který je na pozemcích p. č. 941, p. č. 942, p. č. 943, p. č. 944/1, p. č. 944/2, p. č. 944/3 a p. č. 944/4 v kat. úz. Nové Město“ (dále jen „objekt“) a který je ve vlastnictví státu. V části V. Smlouvy o smlouvách budoucích stát prohlásil, že zřizuje ve prospěch žalobce věcné břemeno užívání k tam specifikované části prvého podzemního podlaží objektu. V části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“ (dále jen „výdejna jídel a jídelna“). V části VI. bodu 5. Smlouvy o smlouvách budoucích se stát zavázal, že po vybudování výdejny jídel a jídelny neprodleně ukončí „faktické užívání“ nebytových prostor. Dodatky ke Smlouvě ze 4. května 1995 a z 1. června 1995 se účastníci Smlouvy dohodli, že Smlouva o zřízení výdejny jídel a jídelny bude uzavřena do 31. května 1995, resp. do 31. října 1995. Tuto smlouvu (Smlouvu o zřízení výdejny jídel a jídelny) uzavřeli žalobkyně a žalovaný dne 31. května 1995 (dále jen „Smlouva ze dne 31. května 1995“) a žalobkyně se v ní mimo jiné zavázala umožnit žalovanému nájem předmětných nebytových prostor za 1,- Kč ročně do vybudování výdejny jídel a jídelny. Žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětných nebytových prostor datovanou dnem 28. května 2009 (dále jen „Výpověď“) a jako výpovědní důvod v ní označila neplacení nájemného žalovaným ve výši 1,- Kč ročně. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že Smlouva ze dne 31. května 1995 obsahuje všechny náležitosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle § 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 2. prosince 1999 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“); jejím uzavřením tudíž vznikl mezi žalobkyní a žalovaným nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorám. Uzavřel, že jelikož žalobkyně dosud nezřídila výdejnu jídel a jídelnu a Výpověď dala žalovanému z důvodu natolik malicherného, že tento právní úkon odporuje dobrým mravům, svědčí mu i nadále právní důvod k užívání nebytových prostor. Proto žalobu na jejich vyklizení zamítl. Odvolací soud – poté, co jeho potvrzující rozsudek ze dne 13. srpna 2010, č. j. 14 Co 224/2010-285, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dovolacího soudu) ze dne 8. června 2011, č. j. 26 Cdo 35/2011-320, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 10. února 2012, č. j. 14 Co 224/2010-348, změnil v pořadí třetí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory a vyklizené je předat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (před soudy všech stupňů). Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil z provedených důkazů rovněž následující skutečnosti. Řád svaté Voršily Římské unie, se sídlem v Praze 1, Ostrovní 139/11 (dále jen „Řád svaté Voršily Římské unie“), který byl zákonem č. 298/1990 Sb. prohlášen za vlastníka předmětné budovy, jako prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli dne 27. července 1993 kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 27. července 1993“, resp. „kupní smlouva“), na jejímž základě bylo převedeno vlastnického práva k budově označené jako „budova čp. 1435 zapsaná na LV č. 591 pro obec Praha a kat. území N.“. Vlastnické právo žalobkyně k budově pak bylo zapsáno do katastru nemovitostí dne 22. března 1995 s právními účinky vkladu tohoto práva k 27. červenci 1993. Dále – oproti soudu prvního stupně – taktéž zjistil, že návrh na uzavření Smlouvy ze dne 31. května 1995 žalobkyně nepodepsala a že tudíž tato smlouva nebyla uzavřena. Jinak se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, tedy i se skutkovým zjištěním, že v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích se žalobkyně zavázala, že „poskytne“ státu nájem předmětných nebytových prostor „pro účely výdejny jídel, jídelny a klubu“ za nájemné „v ceně 1,- Kč ročně“, a to „do okamžiku vybudování výdejny jídel a jídelny v prvním podzemním podlaží … objektu“. Přijal též skutkový závěr, že vůlí smluvních stran vtělenou do ujednání obsaženého v části VI. bodu 8. Smlouvy o smlouvách budoucích bylo umožnit žalovanému (v jehož prospěch zde stát jednal) bezplatné (protože předpokládané „nájemné“ ve výši 1,- Kč ročně nelze považovat za skutečnou úplatu) užívání předmětných nebytových prostor, a to až do doby vybudování výdejny jídel a jídelny. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud především dovodil, že žalobkyně je vlastnicí předmětné budovy a je tedy aktivně věcně legitimovaným subjektem v daném sporu. V této souvislosti konstatoval, že jsou neopodstatněné výtky žalovaného ve vztahu k určitosti kupní smlouvy ze dne 27. července 1993. Podle jeho názoru totiž z obsahu kupní smlouvy bylo možné jejím výkladem (§ 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč. zák.“) jednoznačně zjistit prodávajícího (Řád svaté Voršily Římské unie); také (nepřímý) předmět této smlouvy (budova, v níž se nacházejí nebytové prostory) v ní byl dostatečně identifikován jako „