26 Cdo 2128/2023 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2128/2023-182 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce R. L., zastoupeného JUDr. Lucií Remrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované AB Modřice, a.s., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní 665/21, IČO 06689299, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 248/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 17 Co 57/2023-147, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Hlaváčka, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal určení, že je neoprávněná výpověď ze dne 24. 8. 2020 (dále jen „Výpověď“), jíž mu dala původně žalovaná (Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group – dále též jen „původně žalovaná“) z nájmu „bytové jednotky č. 3, umístěné v 6. nadzemní podlaží budovy čp. XY v ulici XY v XY“ (dále jen „Byt“). 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) nejprve k návrhu žalobce usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. 65 C 248/2020-85, připustil (podle § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), aby na místo původně žalované vstoupila do řízení (jako žalovaná) společnost AB Modřice, a.s. (současná vlastnice Bytu). Poté rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 65 C 248/2020-99, zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Zjistil, že žalobce jako nájemce a původně žalovaná jako pronajímatelka uzavřeli dne 3. 11. 2009 smlouvu o nájmu Bytu na dobu neurčitou (dále jen „Smlouva“). Podle čl. I odst. 3 Smlouvy měl být předmět nájmu užíván výlučně pro bytové účely v souladu s určeným účelem užívání budovy. Smlouva obsahovala rovněž ujednání, podle nějž byl nájemce oprávněn přenechat Byt nebo jeho část do podnájmu jiné osobě (čl. III Smlouvy). E-mailem z 15. 4. 2020 požádal žalobce původně žalovanou o prominutí (resp. odpuštění) nájemného z Bytu (a dalšího bytu z celkem čtyř bytů v budově, jež od ní měl v pronájmu) s účinností od začátku dubna 2020, a to „vzhledem k aktuální situaci ohledně uzavření hranic, a tudíž nemožnosti ubytování turistů“. Původně žalovaná na tento e-mail reagovala nabídkou odpuštění nájemného po dobu platnosti opatření k uzavření státních hranic, nejdéle však do 31. 7. 2020, s tím, že ale současně žádá o podpis dodatků, jimiž by byla změněna účinnost nájemních smluv „ke dni 30. 6. 2021“; takto podmíněnou nabídku žalobce odmítl. Dne 18. 8. 2020 uskutečnila původně žalovaná (její zástupci) prohlídku Bytu, z níž byl pořízen záznam, podle něhož byl v Bytě zjištěn zastaralý topný systém, nízký tlak vody v koupelně a kuchyni, postříkaná zeď a odřená podlaha. Následně dopisem z 24. 8. 2020 žalobci nájem Bytu vypověděla. Výpověď odůvodnila mimo jiné tím, že Byt je užíván v rozporu se Smlouvou i se zákonem k podnikatelským účelům, a sice ke „krátkodobému ubytování turistů za účelem dosažení zisku“, což mělo vyplynout z již zmíněného žalobcova e-mailu z 15. 4. 2020, a dále také z inzerátů uveřejněných na webových stránkách booking.com a agoda.com, jakož i z prohlídky bytu uskutečněné dne 18. 8. 2020. Výpověď výslovně opřela o ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“), a návazně v jejím textu uvedla, že ji dává žalobci pro hrubé porušení jeho povinností nájemce, a to s tříměsíční výpovědní dobou, která počínala běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, kdy mu byla Výpověď doručena (Výpověď byla žalobci doručena dne 27. 8. 2020); současně jej poučila o právu vznést proti ní námitky a navrhnout, aby její oprávněnost přezkoumal soud. 4. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že na základě Smlouvy svědčil žalobci chráněný nájem bytu, na nějž je v současné době nutno aplikovat ustanovení § 2235 a násl. o. z. Poté shledal, že Výpověď obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti (§ 2286 odst. 1 a 2 o. z.) a je oprávněná (důvodná), neboť žalobce neužíval Byt ke sjednanému účelu (uspokojování bytových potřeb), nýbrž jej „přenechával (…) ke krátkodobému pronájmu turistům“, jak o tom vypovídá zejména jeho e-mail z 15. 4. 2020. Na tom nic nemění ani okolnost, že Smlouva umožňovala nájemci podnajmout Byt třetí osobě, jelikož stále musel být zachován účel pronájmu, tj. uspokojování bytových potřeb. Podle jeho názoru tudíž byl naplněn ve Výpovědi uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., neboť užívání Bytu pro potřeby krátkodobého ubytování turistů za účelem dosažení zisku (tedy v podstatě k podnikatelské činnosti) odporuje sjednanému účelu nájmu a lze je pokládat za hrubé porušení povinností nájemce, na něž dopadá citované ustanovení. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda nedostatek předchozího upozornění nájemce na jeho závadné chování nezakládá rozpor Výpovědi s dobrými mravy. Na tuto otázku přitom odpověděl záporně s odůvodněním, že zákaz krátkodobého ubytovávání turistů vyplýval již ze samotné formulace Smlouvy, a nebyl zde proto důvod pro výslovné, další upozorňování žalobce na rozpor jeho jednání se smluvními podmínkami. Za této situace žalobu zamítl. 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 6. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a za správné pokládal i jeho právní posouzení věci. Ve shodě s ním tak zejména dovodil, že v posuzované věci byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., neboť žalobce neužíval Byt k bydlení, nýbrž k podnikatelské činnosti spočívající v poskytování krátkodobého ubytování cizincům. V této souvislosti – s odkazem na nález Ústavního soudu z 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, a rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 8. 2021, sp. zn. 6 Af 20/2020 – vysvětlil, že potřeba bydlení nespočívá jen v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. Takto definovanou potřebu bydlení však nejsou služby typu Airbnb, jež žalobce v Bytě provozoval, způsobilé saturovat, jelikož jejich prostřednictvím se uspokojuje potřeba pouhého krátkodobého ubytování, nikoli bydlení; proto je nutné tyto služby klasifikovat jako služby ubytovací ve smyslu § 2326 o. z. Vzhledem ke zjištěným okolnostem případu přitom neměl žádných pochyb o tom, že právě v těchto službách žalobce podnikal. Dále zdůraznil, že byť ve Výpovědi použitý výpovědní důvod mohl odůvodnit i dání výpovědi bez výpovědní doby podle § 2291 o. z. (pro porušení povinností nájemce zvlášť závažným způsobem), záleželo jen na původně žalované (pronajímatelce), podle kterého zákonného ustanovení nájem Bytu vypoví (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 11. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4872/2017). Uzavřel, že dala-li tedy žalobci Výpověď postupem podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) o. z., nemusela jej nejprve vyzvat ke sjednání nápravy; splnění uvedené podmínky totiž zákon vyžaduje toliko v případě výpovědi bez výpovědní doby (§ 2291 o. z.), o niž v souzené věci nešlo. V této souvislosti zároveň pokládal za neopodstatněnou žalobcovu námitku, že bez předchozí výzvy k nápravě ovšem pro něj byla Výpověď překvapivá. Podle názoru odvolacího soudu tomu tak být nemohlo už proto, že žalobce od počátku věděl, že Byt má sloužit k bydlení, a současně mohl očekávat vypovězení nájemního poměru i se zřetelem k tomu, že původně žalovaná mu již dříve dala najevo, že chce nájem Bytu ukončit (v minulosti mu neúspěšně navrhovala jeho zánik dohodou). Proto zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. a které odůvodnil zejména tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení tam uvedených otázek, z nichž některé nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a některé vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; současně zastával také stanovisko, že napadený rozsudek závisí i na vyřešení otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Nesouhlasil především s názorem, že ubytování zprostředkované skrze platformy typu Airbnb nemůže uspokojit potřebu bydlení v celém jejím rozsahu. Měl za to, že uvedený názor vychází z rigidního pojetí bydlení a přehlíží aktuální trendy v této oblasti jako je např. tzv. digitální nomádství. Podle jeho mínění ve skutečnosti není žádný důvod nepřipustit, aby za účelem uspokojení bytové potřeby