26 Cdo 2147/2018 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2147/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2019 Spisová značka:26 Cdo 2147/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2147.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2147/2018-252 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně CITY WEST INVESTORS s.r.o., se sídlem v Praze 5 – Stodůlkách, Archeologická 2256/1, IČO: 27255531, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, proti žalované POZEMSTAV Prostějov, a.s., se sídlem v Prostějově, Pod Kosířem 329/73, IČO: 25527380, zastoupené Mgr. Tomášem Kotrysem, advokátem se sídlem v Prostějově, Vrahovická 2526/7, o určení existence právního vztahu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 105/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 16 Co 41/2016-237, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastnice nebytové jednotky č. XY nacházející se v bytovém domě č. p. XY v obci XY, části obce XY, postaveném na parcele p. č. st. XY v k. ú. XY /dále jen „nebytová jednotka“, „předmětný dům“, resp. „dům“ a „pozemek“/) se domáhala určení, že žalovaná nemá k domu a pozemku žádné právo, které ji opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu nebo provést změnu stavby (dále též jen „požadované určení“) – zde vybudovat podkroví, tzn. 5. NP a 6. NP (podkroví řešené ve dvou úrovních) na předmětném domě (dále též jen „nadstavba“). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě mimo jiné uvedla, že v současné době vede příslušný stavební úřad řízení o odstranění stavby, pro jehož výsledek je významná rovněž otázka, zda stavebníku (zde žalované) svědčí k domu a pozemku právo, které ho opravňovalo zřídit na domě nadstavbu, k níž mu navíc nedala souhlas. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v tom, že bez tohoto určení je nejisté její právní postavení v uvedeném stavebním řízení, a to – jak dodala v průběhu řízení – zejména proto, že správní orgány rozhodující v tomto správním řízení dovozují, že její nebytová jednotka (garážové stání) není nebytovým prostorem ve smyslu definice obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní v § 1158 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nýbrž je pouhou součástí garážové haly, která je teprve takovým nebytovým prostorem a jíž je (pouhým) spoluvlastníkem; současně v rámci dotčeného stavebního řízení uplatnila občanskoprávní námitky, o nichž není stavební úřad oprávněn si samostatně učinit odpovídající právní závěr. Kromě toho však rovněž uvedla, že nelegální výstavbou dalších pater na předmětném domě se snížil její podíl na společných částech domu a na pozemku, čímž bylo zasaženo do jejího spoluvlastnického práva. Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. října 2015, č. j. 4 C 105/2013-196, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 16 Co 41/2016-237, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. a změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť na zjištěném (stejném) skutkovém základě dovodil, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť tam nastolené právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, posoudil odvolací soud v konečném důsledku v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. K otázce, zda žaloba podaná v této věci je žalobou podle § 80 písm. c/ o.s.ř., u níž je třeba tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem, jak měly za to oba soudy, či jinou, v § 80 o.s.ř. neuvedenou, žalobou, jak nyní míní dovolatelka, lze uvést následující. Žaloba na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, podaná u soudu na základě postupu stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 30. června 2006 (dále jen „stavební zákon“), vskutku nebyla – jak namítala dovolatelka – určovací žalobou, kterou by bylo možno podřadit pod ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., nýbrž šlo o jinou, v § 80 o.s.ř. neuvedenou, žalobu. Byla totiž žalobou na určení právní skutečnosti, u níž nebylo třeba prokazovat naléhavý právní zájem, neboť byla podána na základě zákonného zmocnění a v důsledku odkazu žalobce příslušným státním orgánem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1528/2000, tj. rozhodnutí, na které v dovolání odkázala dovolatelka). V posuzovaném případě však o takovou žalobu nešlo. To vyplývá především z toho, že podání dané určovací žaloby nepředcházel postup stavebního úřadu podle § 137 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Navíc formulace žalobního petitu je v tomto případě širší, než předpokládalo ustanovení § 137 odst. 1 stavebního zákona; tomu by odpovídala např. formulace, že (konkrétní) námitka, uplatněná v konkrétním stavebním řízení, je důvodná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 2929/99, či z 19. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1902/2001). Kromě toho ve prospěch závěru, že v souzené věci nejde o žalobu na určení důvodnosti námitek vznesených ve stavebním řízení, hovoří také okruh účastníků daného soudního řízení, který je – podle obsahu spisu – jiný (užší), než okruh účastníků stavebního řízení, jehož se má požadované určení týkat. Zbývá pouze dodat, že okruh účastníků řízení o žalobě na určení důvodnosti občanskoprávních námitek (ve smyslu § 137 odst. 1 stavebního zákona) a okruh účastníků stavebního řízení, ve kterém byly tyto námitky vzneseny, mají být stejné (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 1458/2011). Z řečeného vyplývá, že žaloba podaná v této věci, jejímž prostřednictvím se dovolatelka dožaduje určení neexistence práva, je určovací žalobou podle § 80 písm. c/ o.s.ř., jíž se lze takového určení domáhat pouze za podmínky, že na tom je naléhavý právní zájem. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 26. května 2015, sp. zn. 26 Cdo 522/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 2607/15/). Kromě toho je určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o.s.ř. prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany; není proto opodstatněna zpravidla tam, kde právní vztah nebo právo byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. října 1998, sp. zn. 2 Cdon 246/97, a dále např. z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1313/2015). V projednávaném případě je předně zapotřebí zdůraznit, že pro účely posouzení otázky