26 Cdo 2171/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2171/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 3. 2011 Spisová značka:26 Cdo 2171/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2171.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem bytu Dotčené předpisy:§ 3 odst. 6 předpisu č. 107/2006Sb. § 696 obč. zák. ve znění od 31.03.2006 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:4. 4. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2171/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Svatavou Němcovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Chodská 30, proti žalovanému Ing. V. S., zastoupenému JUDr. Marcelou Šancovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Petrská 1133/6, o určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 106/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 14 Co 175/2008-39, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Marcely Šancové, advokátky se sídlem Praha 1, Petrská 1133/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 12. 2007, č. j. 23 C 106/2007-24, zamítl žalobu na určení, že jednostranné zvýšení nájemného z bytové jednotky č. 8, ve 4. patře domu na adrese P., B. 733/21 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a předmětný dům), učiněné oznámením o jednostranném zvýšení nájemného ze dne 11. 9. 2006 (dále též jen „Oznámení“), je neplatné; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobci (nájemci předmětného bytu) bylo dne 3. 10. 2006 doručeno písemné oznámení o nové výši nájemného ze dne 11. 9. 2006, podepsané jménem žalovaného (v té době správce předmětného domu), že žalobce s novou výší nájemného nesouhlasil a reklamoval zvýšení dopisem ze dne 21. 11. 2006, adresovaným a doručeným správci domu, že poté podal žalobu na neplatnost zvýšení nájemného, v níž jako žalovaného označil správce domu, že řízení o ní bylo pravomocně zastaveno pro zpětvzetí žaloby, že v té době byla v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětného domu zapsána E. S., že podal další žalobu vůči jmenované, že řízení o této druhé žalobě bylo rovněž pravomocně zastaveno (pro zpětvzetí žaloby), a že žaloba v dané věci byla podána dne 9. 8. 2007. Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že tato žaloba byla podána po lhůtě stanovené v § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 150/2009 Sb. (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), z něhož vyplývá, že pokud nájemce nesouhlasí s jednostranným zvýšením nájemného, je oprávněn ve lhůtě tří kalendářních měsíců od doručení oznámení pronajímatele o jednostranném zvýšení nájemného podat žalobu k soudu na určení neplatnosti zvýšení nájemného. V dané věci tato lhůta marně uplynula dnem 31. 1. 2007; skutečnost, že žalobce podal předtím žalobu vůči správci domu, kterou poté vzal zpět, nemá právní účinky na zachování lhůty. Z těchto důvodů nebylo možné žalobu věcně projednat. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č. j. 14 Co 175/2008-39, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením běhu lhůty dle ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., a otázky včasnosti podané žaloby. Konstatoval, že zákon v některých případech stanoví lhůtu pro uplatnění určitých práv s tím, že právo, které nebylo uplatněno ve lhůtě, zaniká (tzv. prekluze). Má-li právo zaniknout prekluzí, musí to být v právním předpise stanoveno, zpravidla se používá dovětek „jinak právo zanikne“, ale skutečnost, že jde o lhůtu propadnou lze slovně vyjádřit i jinak (jak bylo v soudní praxi vyloženo např. ohledně lhůt stanovených v ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení § 64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (nyní § 72 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, jež jsou rovněž lhůtami prekluzívními, přesto že v uvedených ustanoveních není výslovně uvedeno „jinak právo zanikne“). Jazykovým a logickým výkladem ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. lze rovněž dospět k závěru, že lhůta zde uvedená je lhůtou prekluzívní. Potřebný úkon pro uplatnění práva je tedy zapotřebí učinit nejpozději poslední den lhůty, přičemž žaloba musí být podána u soudu (nestačí ji předat poslední den lhůty na poště k doručení); k zániku práva prekluzí, jež nastává ex lege, přihlíží soud z úřední povinnosti. Přisvědčil proto závěru soudu prvního stupně, že lhůta k uplatnění neplatnosti zvýšení nájemného marně uplynula dnem 31. 1. 2007, neboť žalobce podal žalobu až dne 9. 8. 2007, a že tudíž již nebylo možné přezkoumávat platnost zvýšení nájemného. Námitku žalobce, že lhůta byla zachována, neboť řádně pokračoval v řízení o včas podané žalobě, o níž bylo řízení zastaveno (jelikož v den, kdy ji vzal zpět, zároveň podal žalobu novou), neshledal důvodnou. Uvedl, že uplatnil-li účastník u soudu svůj nárok a v zahájeném řízení řádně pokračoval, pak po dobu řízení neběží promlčecí lhůta, nikoliv prekluzívní, přičemž navíc nelze hovořit o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo řízení pro zpětvzetí návrhu zastaveno. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně dovodil, že lhůta uvedená v ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. je lhůtou prekluzívní, a že tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Nesouhlasí rovněž s názorem odvolacího soudu, že nelze hovořit o řádném pokračování v řízení, jestliže bylo zastaveno řízení žalobou zahájené; řídil se písemným doporučením soudu, přičemž svým jednáním současně zřetelně naznačil, že má úmysl v zahájeném řízení pokračovat. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že Oznámení neobsahuje zákonem kogentně stanovené náležitosti, navíc je – s ohledem na množství chyb a nepřesností – nejasné a neurčité, a tudíž absolutně neplatné. Nemůže tak způsobit zamýšlené účinky, i kdyby nic nenamítal. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K doplnění dovolání ze dne 11. 2. 2010, jež bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, dovolací soud s ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel. Žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož se dovolatel dovolává. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3