26 Cdo 2213/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2213/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 7. 2004 Spisová značka:26 Cdo 2213/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2213.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 126 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2213/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. H., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 149/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2002, č. j. 18 Co 380/2002-73, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3. 2002, č.j. 5 C 149/2000-51, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 20. 12. 2000, č.j. 5 C 149/2000-15, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 412/2001-35, a usnesení ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5 C 149/2000-38, jímž soud prvního stupně řízení zastavil, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2002, č.j. 20 Co 57/2002-46, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit „prostory označené jako byt č. 11, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patro) domu čp. 31, v S. ul. č. 8, v P., a prostory sestávající z místností kolaudovaných jako 2 pokoje, předsíň, WC, koupelnu a komoru a předmětné nebytové prostory byla žalovaná povinna vyklidit společně s dalšími uživateli: V. M. a K. M., a to vše do 1 roku od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 18 Co 380/2002-73, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v zamítavém výroku o věci samé v konečném znění žalobního návrhu aby žalované byla uložena povinnost vyklidit prostory sestávající ze dvou místností kolaudovaných jako pokoje, komory a dalších prostor, tj. předsíně, WC a koupelny, označené jako byt č. 11, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“), domu čp. 31, v S. ulici č. 8, v P.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) a ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud považoval za zjištěný (na základě soudem prvního stupně provedeného dokazování) následující skutkový stav: Žalobce je vlastníkem předmětného domu. Na základě dekretu ze dne 12. 9. 1946 uzavřel dne 5. 4. 1947 tehdejší pronajímatel s manželem žalované S. (V.) H. nájemní smlouvu ohledně bytu sestávajícího z 1 pokoje s 1 společnou předsíní, koupelnou, spíží, komorou a záchodem v předmětném domě. Rozhodnutím ze dne 6. 6. 1950 ONV v P. přidělil (přikázal dle § 2 odst. 1 zák. č. 138/1948 Sb.) žalované další jednu místnost – pokoj. Dvěma rozhodnutími ONV v P. ze dne 25. 7. 1950 a ze dne 22. 8. 1950 bylo stanoveno nájemné k bytu označenému jako 1+1 s komorou, společnou předsíní, spíží a WC, o ploše 56,15 m2 ve 4. patře předmětného domu. Po smrti manžela žalované vzal Odbor bytového hospodářství ONV v P. dne 23. 6. 1967 na vědomí přechod užívacího práva žalované k „předmětnému bytu“ (tj. k bytu o kuchyni a jednom pokoji v předmětném domě). Na základě toho byla se žalovanou sepsána nová dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dle evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 2. 7. 1999 je žalovaná jedinou nájemkyní bytu. Kolaudační stav 5. podlaží (4. patra) předmětného domu je takový, že v levé části patra je kolaudován byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím a v pravé části byt 2+1 s příslušenstvím. Jiné doklady nebyly dohledány a nebyly zjištěny případné změny ve způsobu užívání. Na základě tohoto skutkového stavu odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – dovodil, že žalované a jejímu manželovi vznikl ke 2 místnostem a k příslušenství, které užívá s dalšími osobami, na základě dříve platných právních předpisů řádný užívací, nyní nájemní vztah. První obytná místnost včetně příslušenství byla žalované, resp. jejímu manželovi, od něhož právem žalovaná svůj nájemní vztah odvozuje, přidělena tzv. přikázáním nájemníka ve smyslu zákona č. 163/1946 Sb. a následně byla k této místnosti uzavřena nájemní smlouva. Užívací vztah k druhé obytné místnosti vznikl žalované a jejímu manželovi dle zákona č. 138/1948 Sb. na podkladě rozhodnutí příslušného orgánu. Po smrti manžela se žalovaná stala samostatnou uživatelkou, resp. nyní nájemkyní, 2 obytných místností, jakož i přiděleného příslušenství bytu. Soubor obytných místností včetně příslušenství, které žalovaná užívá, netvoří byt dle kolaudačního rozhodnutí, neboť se jedná pouze o část jednoho kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen a jeho druhá část byla přidělena jiným uživatelům. Odvolací soud však nespatřuje žádný rozpor mezi tím, jak mají být předmětné prostory dle kolaudačního rozhodnutí užívány, a tím, jak je žalovaná skutečně užívá (k trvalému bydlení), a to vzhledem k tomu, že nedošlo ke stavebním úpravám, které by doprovázely administrativní rozdělení bytu. Poukaz žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu nepovažoval odvolací soud za přiléhavý s tím, že tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci. Odvolací soud uzavřel, že vztah žalované k předmětným prostorám lze podřadit pod ustanovení upravující užívání bytu ve smyslu dříve platných občanskoprávních předpisů, nyní nájem bytu (§ 685 a násl. občanského zákoníku), neboť se jedná o ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.), tento vztah nebyl zákonným způsobem ukončen, a proto žalobě na vyklizení nelze vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že jeho rozsudek je v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a 20 Cdo 1183/99. Nesouhlasil s názorem, že závěry vyslovené v uvedených rozsudcích dovolacího soudu na daný případ nedopadají, byť připustil, že daný případ se od jimi řešených věcí odlišuje ve dvou směrech. První odlišnost spočívá v tom, že relevantními právními normami není zákon o hospodaření s byty a občanský zákoník platný od r. 1964, ale předpisy dřívější, účinné v letech 1947 – 1950, kdy byla právnímu předchůdci žalované přidělena první místnost a posléze připojena druhá místnost, tj. zákony č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Soudy obou stupňů se však nevypořádaly s tím, že oba zákony hovoří o uzavření nájemní smlouvy k bytu, aniž by definovaly, co je bytem, rozlišují však mezi bytem a místností. Dovolatel nenašel definici bytu ani v jiných tehdy platných předpisech a právní literatuře. Dle jeho názoru se tedy na projednávaný případ plně vztahuje princip vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99, že i přikázání nájemníka bylo stanoviskem státního orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, a nikoli právoplatným rozhodnutím. Ve prospěch tohoto názoru dle dovolatele svědčí i ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb., z něhož nevyplývá, že by bylo možné přikázat jako byty jednotlivé místnosti. Potud považuje dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „podle těchto norem byl bytový referát zmocněn místním národním výborem k tomu, aby administrativně právním rozhodnutím zřídil z jednoho bytu dva nebo více bytů na náklad obce a aby takto vytvořené byty přikázal nájemníkům“. Žalobce má za to, že v daném případě nedošlo k právoplatnému přikázání nájemníka, neboť tento byl přikázán do objektu, který nesplňoval náležitosti k tomu, aby s ním mohlo být takto zacházeno. Rozhodnutí o přikázání bylo tedy nulitním právním aktem a tuto nulitnost nemůže zhojit ani presumpce správnosti administrativního rozhodnutí. Druhá odlišnost posuzovaného případu spočívá v tom, že zatímco v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu šlo o sloučení dvou bytů, v posuzované věci jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého nájemce, další pak byly ponechány v