26 Cdo 2253/2012 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2253/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2013 Spisová značka:26 Cdo 2253/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2253.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Osobní užívání bytu Výpověď z nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 154, 155 obč. zák. ve znění do 31.12.1991 § 711 odst. 5 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 5. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2253/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce P. Š., bytem P. 5, M. 39, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem Praha, Ondříčkova 2167/16, proti žalovanému Ing. J. J., bytem P. 4 – N., P. T. 1292/5, zastoupenému Mgr. Václavem Jindrou, advokátem se sídlem Praha 1, Pařížská 128/22, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 18 C 554/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2012, č.j. 25 Co 457/2011-125, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 24 ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 1292 v P. 4 – N., v ulici P. T. 5 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), dané mu žalovaným dopisem ze dne 11. 9. 2009 (dále též jen „Výpověď“). Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 6. 2010, č.j. 18 C 554/2009-39, zamítl žalobu na určení neplatnosti Výpovědi, vyhověl vzájemné žalobě žalovaného a uložil žalobci povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č.j. 25 Co 365/2010-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení bytu jako předčasnou zamítl, ve výroku o určení neplatnosti Výpovědi a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce je ve věci aktivně věcně legitimován, neboť mu – z důvodů uvedených v odůvodnění jeho rozsudku – vzniklo právo osobního užívání bytu, které se posléze ze zákona transformovalo na právo nájmu, byť místnosti jím užívané neměly povahu bytu ve smyslu ustanovení § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 7. 2011, č.j. 18 C 554/2009-105, žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 21. 2. 2012, č.j. 25 Co 457/2011-125, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze ohledně jejich výše, jinak jej rovněž potvrdil i v tomto výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ve shodě se soudem prvního stupně především ze zjištění, že žalobce užíval předmětný byt (v domě ve vlastnictví žalovaného) na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru, jímž byla schválena dohoda o výměně bytů ze dne 13. 7. 1978, že žalobce byl účastníkem této dohody a měl se na základě ní nastěhovat do předmětného bytu, že mezi účastníky řízení došlo ke konkludentní dohodě o předání a převzetí bytu, že prostory užívané žalobcem byly dle sdělení stavebního úřadu a dle plánů ke stavebnímu povolení určeny k užívání jako nebytové prostory, a že dopisem ze dne 11. 9. 2009 dal žalovaný žalobci Výpověď z důvodu podle § 711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 132/2011 Sb. (dále jen „obč.zák.“). Shledal správným právní závěr soudu prvního stupně, že žalobce je aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost Výpovědi ve smyslu § 711 odst. 5 obč.zák. Je tomu tak proto, že dohodou o odevzdání a převzetí bytu, uzavřenou před 1. 1. 1992 na základě dříve vydaného rozhodnutí odboru bytového hospodářství o schválení dohody o výměně bytů, vzniklo žalobci právo osobního užívání bytu (§ 154 a 155 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném před 1. 1. 1992, tj. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč.zák. před novelou“), jež se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo nájmu k bytu, a to bez ohledu na to, že byt neměl povahu bytu ve smyslu § 62 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty; soud přitom není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, může jej posoudit jen se zřetelem k tomu, zda nejde o akt nicotný, resp. nulitní (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 832/06 a judikatura Nejvyššího soudu v něm citovaná); o takový akt se však v souzené věci nejedná. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že Výpověď je absolutně neplatná, neboť neobsahovala závazek pronajímatele poskytnout nájemci bytovou náhradu ve formě přístřeší (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2498/2007 a sp.zn. 26 Cdo 3521/2010). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytýká, že nesprávně nahradil „právní stavebně technický stav“ místnosti užívané žalovaným tím, že ji považoval za byt a „ignoroval tak platný stavební zákon i kompetence stavebního úřadu“. Namítá dále, že žalobce nedoložil „svoji dohodu o výměně, trojsměně bytů“, která byla pokladem pro rozhodnutí o schválení výměny odborem bytového hospodářství ONV a že dohoda o odevzdání a převzetí bytu nebyla nikdy uzavřena. V této souvislosti uvádí, že v letech 1945 – 1992 musel vlastník strpět odnětí práva nakládat svobodně se svým majetkem (činžovním domem) a není tedy na místě, aby soud konstatoval konkludentnost jednání tam, kde pro ni nebylo místo. O konkludentním jednání nelze hovořit – z důvodů rozvedených v dovolání – ani v období po roce 1992. Dovolatel rovněž namítá, že nebyl řádně poučen o „významu koncentrace a její šíři v řízení“ a namítá, že pokud odvolací soud svým právním názorem zavázal soud prvního stupně k posuzování „věcné správnosti listiny s výpovědí“, znemožnil mu posoudit oprávněnost žaloby. Vyjadřuje přesvědčení, že žalobci nevzniklo právo osobního užívání bytu, které by se účinností zákona č. 509/1991 Sb., transformovalo na nájem bytu (což bylo zohledněno ve výroku rozsudku o vyklizení), a to ani na základě správního rozhodnutí a následné dohody, neboť předmět obou nebyl nikdy bytem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K doplnění dovolání (podáním daným k poštovní přepravě dne 7. 6. 2012), učiněnému po uplynutí dovolací lhůty, nemohl dovolací soud přihlížet (§ 242 odst. 4 o.s.ř.). Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Protože napadené rozhodnutí vydáno dne 21. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb. projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že je přípustné podle 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., se zabýval jeho důvodností. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Námitka, že dovolatel nebyl řádně poučen o „významu koncentrace a její šíři v řízení“ (jež obsahově /§ 41 odst. 2 o.s.ř./ naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř), není důvodná. Jak se podává z obsahu spisu (protokolu o jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 21. 7. 2010 /č.l. 101 spisu/, jehož se žalovaný osobně zúčastnil) byli účastníci soudem upozorněni na koncentraci řízení a poučeni dle ustanovení § 118 odst. 1 a 2 o.s.ř. před vyhlášením rozsudku (potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu). Žalovaný poté předložil soudu listinné důkazy (rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení předmětného bytu jako bytu náhradního panu M. J. a o sch