26 Cdo 2356/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2356/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:26 Cdo 2356/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2356.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 457 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2356/2023-645 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Ivou Jermanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Lumiérů 579/36, proti žalované I. G., zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení částky 585 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 53/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala zaplacení (vrácení) částky 635 380 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), již poskytla žalované (své dceři) na koupi družstevního podílu k „bytu č. 11, v domě č. p. XY v ulici XY“ (dále též jen „byt“), a to v návaznosti na jejich ujednání, které žalovaná nedodržela, že předmětný byt bude moci doživotně užívat a uhrazovat přitom pouze platby s jeho užíváním spojené jako jsou úhrady za energie a média, pojistka na byt, úhrady družstvu apod. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 8. 2022, č. j. 24 C 53/2021-502, uložil žalované povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 585 500 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni (další) částku 49 880 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic a státu (výroky III a IV). 3. Zjistil, že účastnice a další dcera žalobkyně R. P. se v roce 2012 dohodly, že za účelem zajištění bydlení pro žalobkyni žalovaná zakoupí členský podíl v bytovém družstvu POČER (dále též jen „členský podíl“), s nímž bude spojeno právo nájmu bytu. Nákup členského podílu byl financován převážně z půjčky, již si vzala žalovaná od J. G. (svého tehdejšího tchána) s tím, že žalobkyně a R. P. se budou na nákladech spojených s jeho pořízením také podílet, a to, jde-li o žalobkyni, v zásadě „dle svých možností“. Současně bylo ujednáno, že žalobkyně bude mít právo byt užívat až do své smrti a bude přitom hradit pouze platby družstvu a provozní výdaje (úhrady za služby). Naproti tomu účastnice (a R. P.) si nesjednaly žádnou dohodu pro případ předčasného ukončení bydlení žalobkyně v bytě. Žalovaná zakoupila členský podíl, stala se členkou družstva a nájemkyní bytu a poté dne 29. 2. 2012 přenechala byt žalobkyni, která jej užívá do současné doby a která jí na náklady spojené s pořízením členského podílu postupně přispěla v letech 2012 až 2019 částkou 585 500 Kč. Podle zmíněných ujednání z roku 2012 postupovaly účastnice (a R. P.) až do roku 2020, v jehož průběhu nastal v jejich rodinných vztazích rozkol. Žalovaná e-mailem ze dne 13. 9. 2020 odvolala svůj souhlas s bydlením žalobkyně v bytě a smlouvou ze dne 13. 10. 2020 převedla svůj členský podíl v družstvu na svého druha P. P., jenž pak prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 10. 11. 2020 vyzval žalobkyni k vyklizení bytu do 26. 2. 2021 a k úhradě bezdůvodného obohacení získaného jeho užíváním bez právního důvodu od 1. 10. 2020. 4. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ujednání účastnic a R. P. z roku 2012 nelze hodnotit jako platnou smlouvu, neboť s přihlédnutím k jejich obsahu šlo o ujednání neurčitá ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalovaný nárok proto posuzoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. podle § 451 a násl. obč. zák., šlo-li o platby, jež žalobkyně poskytla žalované do 31. 12. 2013, a podle § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), šlo-li o platby realizované později (po 1. 1. 2014). Přitom dovodil, že podle citovaných ustanovení svědčí žalobkyni právo na zaplacení (vydání) částky 585 500 Kč (s příslušenstvím), již v letech 2012 až 2019 prokazatelně získala žalovaná na její úkor bez právního důvodu, a jelikož shledal, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a ve smyslu § 2 odst. 3 o. z.), vyhověl žalobě v rozsahu uvedené částky i přesto, že nárok žalobkyně na vrácení plateb, které poskytla žalované před více než třemi lety do podání žaloby, byl jinak promlčen. Ohledně částky 49 880 Kč (s příslušenstvím) pak žalobu zamítl s odůvodněním, že tuto částku ve skutečnosti poskytla žalované R. P. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 55 Co 65/2023-606, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 6. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, dospěl však k odlišným právním závěrům. Na rozdíl od soudu prvního stupně považoval ujednání účastnic (a R. P.) z roku 2012 za dostatečně určitá (šlo v nich o „umožnění bydlení žalobkyně za příspěvek na pořízení bytu“) a mající charakter nepojmenované smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák., která zakládala pro žalobkyni právo na bydlení v bytě za stanovených podmínek, aniž by však šlo o právo nájemní či podnájemní anebo věcné břemeno (dále též jen „Smlouva“). Měl přitom za to, že Smlouva byla sjednána (jde-li o právo žalobkyně na bydlení v bytě) na dobu neurčitou, a že ji tak bylo možné vypovědět postupem podle § 582 odst. 1 obč. zák. Tímto postupem pak byl závazkový vztah účastnic také ukončen, neboť odvolání souhlasu žalované s bydlením žalobkyně v bytě a požadavek nabyvatele členského podílu (P. P.) na vyklizení bytu měly zjevně povahu výpovědi Smlouvy. Dále rovněž dovodil, že bylo-li plnění, jež žalobkyně poskytla žalované v souvislosti s pořízením bytu, spojeno s právem na jeho doživotní užívání a tato sjednaná okolnost se nenaplnila, stal se příspěvek žalobkyně na pořízení členského podílu bezdůvodným obohacením žalované (§ 451 odst. 2 obč. zák., § 2991 odst. 2 o. z.) coby plnění z právního důvodu, který odpadl. Vzhledem k tomu, že poskytnuté plnění se stalo bezdůvodným obohacením až v důsledku výpovědi Smlouvy, vznesla žalovaná svoji námitku promlčení neopodstatněně již proto, že do doby podání žaloby v této věci (10. 2. 2021) neuplynula promlčecí lhůta ani ve vztahu k části uplatněného nároku. Dodal, že žalovaná se neubrání dotčenému nároku ani kompenzační námitkou, kterou proti němu uplatnila k započtení svoje pohledávky za žalobkyní z titulu obohacení za užívání bytu v letech 2013 až 2020. Uvedená námitka se totiž opírá o tvrzení, jež nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, a jde tak o nepřípustné skutkové novoty ve smyslu § 213 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Poukázal rovněž na to, že započítávané pohledávky jsou nejisté ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. a že z projevu vůle žalované směřujícího k započtení není zřejmé, které z nich mají v jeho důsledku zaniknout. S ohledem na smluvní ujednání mezi stranami, jež zakládalo pro žalobkyni právo užívat byt (přinejmenším do účinků výpovědi Smlouvy) bezplatně, je navíc evidentní, že pohledávky uplatněné k započtení žalované ani nevznikly. Odvolací soud se zabýval i otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy a jelikož v jednání žalobkyně takový rozpor neshledal, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že jako plnění na základě právního důvodu, který odpadl, lze posoudit plnění jedné strany (žalobkyně) poskytnuté na základě platné dohody, kterou druhá strana (žalovaná) zákonným způsobem vypověděla, resp. z její strany šlo o požadavek na vrácení výprosy, učiněný v souladu s ustanovením § 2190 o. z., s účinky ex nunc. Měla za to, že jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou. I kdyby bylo přesto možné kvalifikovat platby, jež jí žalobkyně poskytla v letech 2012 až 2019, jako plnění z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.), stejně by tyto platby neodůvodňovaly závěr, že se na její úkor