26 Cdo 2388/2005 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2388/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 12. 2005 Spisová značka:26 Cdo 2388/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2388.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2388/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyň a) V. H., b) M. J., Slovenská republika, c) H. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. D. a 2) L. D., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu in eventum o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 165/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005, č. j. 39 Co 464/2004-101, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005, č. j. 39 Co 464/2004-101, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. srpna 2004, č. j. 14 C 165/2003-67, v zamítavém výroku o věci samé I. tak, že žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyním předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku byt první kategorie, sestávající z haly (užívaná jako kuchyň), kuchyně (užívaná jako třetí pokoj), dvou pokojů, koupelny a WC, nacházející se v podkroví domu čp. 260 v P. – H., N. 11, a v nákladových výrocích, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. srpna 2004, č. j. 14 C 165/2003-67, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt I. kateg., složený z haly (užívané jako kuchyň), kuchyně (užívané jako 3 pokoj), dvou pokojů, koupelny a WC, který se nachází v podkroví domu čp. 260, v P. – H., N. 11“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně zamítl rovněž žalobu na přivolení k výpovědi žalobkyň z nájmu žalovaných k předmětnému bytu (výrok II.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětného domu, a to žalobkyně V. H. v rozsahu jedné ideální poloviny a každá z dalších dvou žalobkyň v rozsahu jedné ideální čtvrtiny, že v podkroví předmětného domu byly kolaudovány dva pokoje s příslušenstvím, půda a ateliér, že zde bylo povoleno provedení stavebních úprav spočívajících ve zřízení kuchyně a rozšíření předsíně a že kolaudační rozhodnutí ohledně těchto stavebních úprav se nedochovalo. Dále zjistil, že v listině ze dne 4. ledna 1984 podepsané L. D. a spoluvlastnicí domu M. H. vyslovila M. H. souhlas s „obydlením“ předmětného bytu a s jeho užíváním manželi L. a M. D. (dále jen „listina ze dne 4. ledna 1984“), že v listině ze dne 5. ledna 1984 adresované M. H. se odbor bytového hospodářství ONV v P. s odkazem na ustanovení § 25 zákona č. 41/1964 Sb. kladně vyjádřil k „přenechání“ předmětného bytu do užívání M. D. (dále jen „listina ze dne 5. ledna 1984“), že mezi M. H. a žalovanými, kteří už tehdy byli manželé, byla dne 5. ledna 1984 uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 5. ledna 1984“), že v dohodě ze dne 5. ledna 1984 je obsažen odkaz na listinu ze dne 5. ledna 1984, že žalovaný byl hlášen k trvalému pobytu na adrese P. – H., N. 16/283, že zde jde o čtyřpokojový družstevní byt, jehož nájemkyní a členkou bytového družstva byla jeho matka O. D., že v tomto bytě bydlel i zletilý bratr žalovaného a že žalovaní bydlí od roku 1984 v předmětném bytě. Vzal také za prokázáno, že žalovaní jsou profesně vázáni na P., že jejich dvě zletilé dcery v P. studují, že žalovaní mají ve společném jmění manželů jednu ideální polovinu nemovitosti čp. 5 v obci R., katastrální území L. (dále jen „nemovitost v R.“), že zde jsou nedokončené a nezkolaudované stavební úpravy, že nemovitost v R. není v současné době způsobilá k bydlení, že dále mají od roku 1984 ve společném jmění manželů dům čp. 201 se stavební parcelou č. 1805 a zahradou číslo parcelní 2559/11 v katastrálním území K. (dále jen „dům čp. 201 v K.“), že dům čp. 201 v K. je umístěn v městské zástavbě rodinných domů na křižovatce komunikací a je připojen na plynovou i energetickou síť, že v přízemí domu je vstupní hala, předsíň, WC, koupelna, spíž, kuchyň, pokoj, kotelna a v prvním patře se nacházejí dva pokoje, hala, šatna a balkon, že v kupní smlouvě ze dne 15. března 1984 se žalovaní zavázali strpět bezplatné užívání domu čp. 201 v K. ve prospěch prodávajících – rodičů žalované B. a L. D. – v rozsahu užívání kuchyně, jídelny a tří pokojů, a že matka žalované L. D. dosud v domě čp. 201 v K. žije. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou – z důvodů specifikovaných v jeho rozhodnutí – společnými nájemci předmětného bytu, a proto žalobu na vyklizení bytu zamítl. Dále rovněž dovodil, že žalovaní mají – ve smyslu § 711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“) – dva byty, a to předmětný byt a dům čp. 201 v K. Poté uzavřel, že uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. přesto naplněn není, neboť závazek strpět bydlení L. D. v domě čp. 201 v K. činí postavení žalovaných co do užívání uvedené nemovitosti nejistým, a proto na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§ 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č. j. 39 Co 464/2004-101, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé II. a změnil jej v zamítavém výroku o věci samé I. tak, že žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyním předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud – po opakování důkazu čtením listin – především dovodil, že „listiny, jimiž byl v této právní věci proveden důkaz, nepostačují pro závěr, že bylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu“; listina ze dne 4. ledna 1984 a ani listina ze dne 5. ledna 1984 nemohou podle jeho názoru rozhodnutí o přidělení bytu nahradit. Dále rovněž dovodil, že za této situace je dohoda ze dne 5. ledna 1984 absolutně neplatná a že žalovaným v roce 1984, kdy začali předmětný byt užívat, nemohlo proto vzniknout právo osobního užívání bytu, resp. v daném případě právo společného užívání bytu manžely. Poté dovodil, že ani v době od 1. ledna 1992 do 31. prosince 1994, kdy pro smlouvu o nájmu bytu nebyla stanovena písemná forma, žalovaným právo nájmu bytu (právo společného nájmu bytu) nevzniklo, neboť nebylo prokázáno, že by vůle smluvních stran k uzavření takové smlouvy směřovala. Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu vyplývá, že žalovaní užívají předmětný byt od počátku bez právního důvodu. Proto nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na vyklizení a žalobu zamítnout; pouze výjimečně by bylo lze vyklizení podmínit zajištěním bytové náhrady nebo odložit určením delší lhůty k vyklizení. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že bydlí-li žalovaní v předmětném bytě dlouhodobě a jsou-li oni i obě jejich dcery vázáni na P., mohla by jim být výjimečně přiznána bytová náhrada. Současně však zdůraznil, že mají-li ve společném jmění manželů dům čp. 201 v K., „ve kterém se nacházejí dvě bytové jednotky a který je k bydlení jejich rodiny plně způsobilý i za situace, že je současně užíván matkou druhé žalované, mají neodvozený právní titul pro bydlení, jímž je jejich možnost bydlení saturována“. Ze všech těchto důvodů odvolací soud žalobě na vyklizení bytu vyhověl, aniž vyklizovací povinnost žalovaných podmínil zajištěním bytové náhrady; k vyklizení bytu jim však stanovil delší než zákonnou patnáctidenní lhůtu (lhůtu v trvání šesti měsíců), a to „proto, aby žalovaní měli možnost svoji situaci odpovídajícím způsobem řešit (nejen přestěhováním do K., ale např. výměnou, prodejem apod.)“. Proti výroku, jímž odvolací soud změnil v zamítavém výroku o věci samé I. rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).