26 Cdo 2438/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2438/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 7. 2010 Spisová značka:26 Cdo 2438/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.2438.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní úkony Vyklizení bytu Dotčené předpisy:§ 126 odst. 1 obč. zák. § 36 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 7. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2438/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra Ptáčka ve věci žalobců a/ M. A., b/ S. A., c/ H. A., d/ K. B., e/ M. B., f/ M. D., g/ B. D., h/ M. H., ch/ Z. H., i/ P. K., j/ J. K., k/ J. K., l/ D, K,, m/ J. M., n/ J. M., o/ P. M., p/ J. M., r/ J. M., s/ J. S., t/ H. U., u/ M. V., a v/ M. Z., zastoupených JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, proti žalované K. S., zastoupené Mgr. Davidem Valouchem, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 635/24, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 246/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 11 Co 459/2008-99, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Karlových Varech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. července 2008, č. j. 14 C 246/2007-76, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 2, II. kategorie o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, nacházející se v 1. nadzemním podlaží budovy č. p. 528 v K. V. – R., N. ulici“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), do jednoho měsíce ode dne zajištění „náhradního bytu v K. V., v dostupnosti městské hromadné dopravy, situovaného v přízemí maximálně v 1. patře domu“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že tehdejší vlastník předmětného domu město K.V. (dále též jen „město“) jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli dne 3. ledna 2002 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 3. ledna 2002“) na dobu určitou v trvání jednoho roku počínaje 1. lednem 2002 a že dodatkem k nájemní smlouvě ze dne 3. ledna 2002 uzavřeným dne 13. června 2002 (dále jen „dodatek k nájemní smlouvě“, resp. „dodatek“) byl nájemní poměr na dobu určitou změněn na nájemní poměr na dobu neurčitou, avšak uvedená změna měla podle dohody smluvních stran nabýt účinnosti dnem schválení Radou města. Dále zjistil, že na základě smlouvy kupní a smlouvy o zřízení předkupního práva ze dne 17. června 2002 se žalobci stali současnými vlastníky předmětného domu, že právní účinky vkladu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 24. června 2002 a že až následujícího dne (25. června 2002) Rada města K. V. schválila dodatek k nájemní smlouvě. Vzal rovněž za zjištěno, že ohledně předmětného bytu uzavřeli žalobci jako pronajímatelé a žalovaná jako nájemkyně dne 19. července 2005 další nájemní smlouvu (dále též jen „nájemní smlouva ze dne 19. července 2005“) s nájemním poměrem na dobu určitou do 31. července 2006, že žalovaná už od roku 1990 (a také v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 19. července 2005) trpěla nepříznivým zdravotním stavem a užívala lék Tramal (lék proti bolesti), který ovlivňuje uvažování a jednání, a že dopisem ze dne 7. listopadu 2007 od citované nájemní smlouvy odstoupila s odůvodněním, že ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že nájemní poměr na dobu určitou založený nájemní smlouvou ze dne 3. ledna 2002 nebyl účinně změněn na nájemní poměr na dobu neurčitou proto, že v době schválení dodatku Radou města již město K. V. předmětný dům nevlastnilo. Protože nájemní smlouvu ze dne 19. července 2005 shledal – s ohledem na „tíseň žalované a její nepříznivý zdravotní stav s účinky léku Tramal“ – neplatnou, uzavřel, že žalovaná užívá byt bez právního důvodu. Za této situace žalobě vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalované vázal na zajištění bytové náhrady specifikované ve výroku rozsudku. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. listopadu 2008, č. j. 11 Co 459/2008-99, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě zaujal soud prvního stupně. Dodal, že pokud smluvní strany vázaly účinnost dodatku k nájemní smlouvě na den, kdy bude dodatek schválen radou města, sjednaly si tím odkládací podmínku (§ 36 odst. 2 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dodatku – dále jen „obč. zák.“). Poté uzavřel, že byla-li uvedená odkládací podmínka splněna až v době, kdy již původní pronajímatel nebyl vlastníkem předmětného domu, pak „dodatek s vazbou na jeho účinnost, tj. jeho schválení pronajímatelem, nemohl nabýt účinnosti“. Současně konstatoval, že „právní úkon žalované“ v okamžiku uzavírání nájemní smlouvy ze dne 19. července 2005 „nesplňoval předpoklady požadované § 38 odst. 2 obč. zák.“, že jej tudíž nelze považovat za „právní úkon učiněný svobodně a vážně“ a že z tohoto důvodu jde o právní úkon absolutně neplatný. Vycházeje z uvedených závěrů, vyhovující rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání především namítla, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nedostatečně odůvodněna v závěru o neúčinnosti dodatku k nájemní smlouvě; není z nich totiž zřejmé, jak soudy posoudily věc po právní stránce, a nejsou ani přesvědčivá. Měla za to, že takové odůvodnění není v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. a že činí nepřezkoumatelným jak napadené rozhodnutí, tak také rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu je řízení v dané věci postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci. Dále zpochybnila správnost právního názoru o neúčinnosti dodatku k nájemní smlouvě. V této souvislosti uvedla, že podmíněný právní úkon je platný a smluvní strany jsou jím vázány od jeho vzniku; odloženy jsou pouze jeho účinky, a to do doby splnění podmínky. Zdůraznila, že změnou vlastnictví předmětného bytu nebyl změněn obsah nájemního vztahu a noví vlastníci bytu jsou po vstupu do postavení pronajímatele (§ 680 odst. 2 obč. zák.) vázáni původní nájemní smlouvou, jakož i veškerými pozdějšími změnami nájemní smlouvy, „které učinil dřívější vlastník“. Přitom odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 493/2001, sp. zn. 26 Cdo 866/2002 a sp. zn. 26 Cdo 2298/2004. Vyjádřila přesvědčení, že na účinnost dodatku proto nemůže mít žádný vliv skutečnost, že v něm sjednaná odkládací podmínka byla splněna až po převodu vlastnictví k předmětnému domu. Rovněž uvedla, že „účinnost dodatku nebyla vázána na jeho schválení pronajímatelem, nýbrž na jeho schválení orgánem obce (radou města)“. K tomu dodala, že orgán obce není vlastníkem ani pronajímatelem bytu, jelikož nemá právní subjektivitu, a nemůže proto samostatně vstupovat do právních vztahů. Měla tudíž za to, že od splnění odkládací podmínky schválením dodatku orgánem obce je zapotřebí odlišit uzavření dodatku k nájemní smlouvě obcí jako tehdejší vlastnicí a pronajímatelkou bytu. Současně dovozovala, že není rozhodné, zda v době schválení dodatku byla obec vlastníkem domu, neboť orgán obce rozhodoval pouze o tom, zda již uzavřený dodatek schvaluje a zda tedy má nabýt účinnosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání