26 Cdo 2508/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2508/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 11. 2001 Spisová značka:26 Cdo 2508/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2508.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 241 odst. 3 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 31.12.2000 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2508/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce Ing. M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. H. a 2) městské části P., o zpřístupnění místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 88/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, takto: I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu ke druhé žalované tak, že se ve vztahu k ní zamítá žaloba s návrhem, aby žalobci umožnila užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 v ubytovacím zařízení Penzion N., N. 435, P., se zamítá. II. V poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, pokud jím bylo odmítnuto odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení žalobce a prvního žalovaného, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, výrokem označeným jako I. zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 (dále jen „předmětný pokoj\", resp. „pokoj\") v ubytovacím zařízení Penzion N., N. 435, P. (dále jen „ubytovací zařízení\"), výrokem označeným jako II. vyhověl uvedené žalobě ve vztahu ke druhé žalované, a výroky označenými jako III. a IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce a druhé žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k druhé žalované citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalobci umožnila užívání předmětného pokoje v ubytovacím zařízení. Současně odmítl - jako opožděné - odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé citovaného rozsudku soudu prvního stupně, tj. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na umožnění užívání pokoje v ubytovacím zařízení ve vztahu k prvnímu žalovanému. V návaznosti nato rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud především dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručován žalobci - k rukám jeho zástupkyně s plnou mocí pro celé řízení JUDr. I. G. (§ 49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.\"/) - do vlastních rukou prostřednictvím pošty, že pošta uvedenou zástupkyni žalobce dne 21. července 1999 uvědomila o tom, že zásilka bude doručována opětovně, a jelikož i opětovné doručení zůstalo bezvýsledným, byla zásilka dne 22. července 1999 uložena na poště. Zástupkyně žalobce si zásilku do tří dnů od jejího uložení nevyzvedla. Účinky náhradního doručení - vzhledem k ustanovení § 57 odst. 2 o.s.ř. - nastaly v pondělí 26. července 1999, takže lhůta k podání odvolání začala běžet dne 27. července 1999 a uplynula marně dne 10. srpna 1999. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 o.s.ř., dovodil, že odvolání žalobce (směřující proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na umožnění užívání pokoje v ubytovacím zařízení ve vztahu k prvnímu žalovanému), podané osobně u soudu prvního stupně dne 18. srpna 1999, bylo podáno opožděně. Skutečnost, že zástupkyně žalobce převzala rozsudek soudu prvního stupně až dne 3. srpna 1999, nepovažoval odvolací soud za právně významnou pro běh odvolací lhůty. Na základě zjištění, učiněných z nájemní smlouvy, uzavřené dne 1. dubna 1996 mezi oběma žalovanými, tj. zjištění, že předmět nájmu (ubytovací zařízení včetně příslušného pozemku) je zcela v dispozici nájemce - prvního žalovaného, odvolací soud dále dovodil, že druhá žalovaná není v řízení o umožnění užívání předmětného pokoje žalobcem pasivně věcně legitimována, a proto v tomto ohledu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k ní žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (jde-li o měnící výrok) a § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. (jde-li o odmítavý výrok). V dovolání - s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) - uplatnil dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínil rovněž dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítl, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované odvolací soud učinil na základě zjištění z nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1996, ačkoliv touto nájemní smlouvou nebyl proveden důkaz jejím čtením ani před soudem prvního stupně a ani před odvolacím soudem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil závěr, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci k rukám jeho zástupkyně doručen náhradním způsobem (§ 47 odst. 2 o.s.ř.) dne 26. července 1999. Namítl totiž, že odvolací soud se v rozporu s ustanovením § 47 odst. 2 o.s.ř. nezabýval otázkou, zda se jeho zástupkyně v inkriminované době v místě doručení zdržovala. Protože tomu tak ve skutečnosti nebylo, nemůže se fikce náhradního doručení ve smyslu § 47 odst. 2 o.s.ř. v daném případě uplatnit. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. prosince 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\"). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti měnícímu výroku ve věci samé napadeného rozsudku, a podle § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., směřuje-li proti odmítavému výroku napadeného rozsudku. Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady podle § 237 odst. 1 o.s.ř. žalobce nenamítl a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly. Namítl však, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., spočívající v tom, že odvolací soud učinil zjištění z nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1996, ačkoliv zmíněnou nájemní smlouvou nebyl proveden důkaz způsobem, který zákon (občanský soudní řád) pro tento důkazní prostředek předepisuje v ustanovení § 129 odst. 1. Z jednotlivých důkazů může soud činit skutková zjištění pouze za předpokladu, že tyto důkazy byly při jednání (§ 122 odst. 1 o.s.ř., použitelný prostřednictvím ustanovení § 211 o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení) provedeny způsobem, který občanský soudní řád pro jednot