26 Cdo 2540/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2540/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 2. 2006 Spisová značka:26 Cdo 2540/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2540.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 853 předpisu č. 40/1964Sb. § 712 odst. 6 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2540/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. G., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 17 C 97/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2004, č.j. 11 Co 35/2004-69, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.975,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 12. 2002, č.j. 17 C 97/2000-46, uložil žalované vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku byt o velikosti 3+1 v 1. patře domu, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 11 Co 35/2004-69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna předmětný byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice domu, v němž se předmětný byt nachází, že pravomocným rozhodnutím bývalého ONV P. ze dne 6. 12. 1977 bylo žalované zrušeno právo osobního užívání předmětného bytu podle § 38 zákona č. 41/1964 Sb., a to pro jeho nadměrnost, a že tímto rozhodnutím nebyla žalované současně uložena povinnost k vyklizení bytu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že zaniklo-li žalované rozhodnutím správního orgánu právo osobního užívání bytu, nepřichází v úvahu jeho zákonná transformace na právo nájmu bytu ve smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. Neshledal, že by žalobě na vyklizení bránila překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.), neboť se nejedná o stejnou věc, když ve správním řízení nebylo o povinnosti k vyklizení bytu rozhodnuto. Protože podle § 48 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, měl uživatel bytu, který jej má vyklidit na základě rozhodnutí soudu nebo místního národního výboru, právo na náhradní byt (nepřicházelo-li v úvahu poskytnutí náhradního ubytování nebo nebylo-li třeba poskytnout ani náhradní byt ani náhradní ubytování) a o přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování pro žalovanou nebylo rozhodnuto (bylo jí jen „nabídnuto“ několik bytů, které odmítla), nenastala (vzhledem k ustanovení § 44 odst. 1 uvedeného zákona) povinnost k jeho vyklizení; za rozhodnutí o přidělení bytu bylo přitom možno považovat jen rozhodnutí místně příslušného národního výboru podle § 22 zákona č. 41/1964 Sb., jehož existence však v řízení nebyla prokázána ani tvrzena. Podle názoru odvolacího soudu – za situace, kdy tento zákon byl k 1. 1. 1992 zrušen a na uvedený případ nelze aplikovat § 712 odst. 6 obč. zák. – je třeba zabývat se tím, zda právo žalobkyně domáhat se vyklizení žalované není v rozporu s dobrými mravy. Dovodil, že v dané věci je nutno za použití § 3 odst. 1 obč. zák. vázat povinnost žalované k vyklizení na zajištění náhradního bytu, a to jak vzhledem k tomu, že dosud nenastala její povinnost k vyklizení, přičemž měla (s ohledem na § 49 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) právo na přiměřený náhradní byt, tak i vzhledem k jejímu vysokému věku; na straně žalobkyně přitom nebyly shledány okolnosti, které by z hlediska spravedlivé ochrany jejích práv aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vylučovaly. Na základě toho odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost žalované k vyklizení podmínil zajištěním náhradního bytu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle § 237 odst. 1 písm. a) obč.zák. a v němž namítla, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil zjištěný skutkový stav věci a učinil nesprávné právní závěry“. V dovolání shrnuje právní závěry odvolacího soudu a vyjadřuje přesvědčení, že i s přihlédnutím k zákonným ustanovením, z nichž odvolací soud vycházel, nelze v dané věci na právní postavení žalované aplikovat ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. a nelze přisvědčit tomu, že je v souladu s dobrými mravy, aby byla povinna byt vyklidit až po zajištění náhradního bytu, když z provedených důkazů vyplývá, že jí bylo nabídnuto více než 10 bytů. Dovolatelka má za to, že povinnost zajistit žalované bytovou náhradu je v rozporu s principy občanského práva a s principem spravedlnosti a rovného postavení účastníků soudního řízení. Nadto nelze vyloučit (uvádí se dále v dovolání), že napadené rozhodnutí „založilo nová práva případných osob žijících ve společné domácnosti se žalovanou“; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s platným právem, neboť rozhodnutím podle „§ 3 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku“ nelze založit nová práva a povinnosti třetích osob. Žalobkyni by tak vznikla nutnost vést další spory s právními nástupci žalované s nejistým výsledkem, neboť i v jejich případě by mohl soud uplatnit toto ustanovení. Současně dovolatelka poukazuje na to, že žalovaná v předmětném bytě nebydlí a žije u své dcery. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 5. 10. 2004, označeném jako doplnění dovolání, se uvádí, že dovolatelka je t.č. ve výkonu trestu a že její dcera nalezla důkazy týkající se dané věci, a to rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytů žalované (jejichž kopie jsou k dovolání přiloženy). V dané věci tak nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a v důsledku toho nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že dosud nenastala povinnost žalované k vyklizení. Žalovaná se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, namítla, že žádná z bytových náhrad, které jí byly nabídnuty, nebyla zdravotně vhodná a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. písm. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné; ostatně dovolatelka proti výroku rozsudku o povinnosti žalované k vyklizení nebrojí. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny; tyto vady nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze zpochybnit správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. V projednávané věci je nesporné, že rozhodnutím místního národního výboru ze dne 6. 12. 1977 bylo žalované zrušeno právo osobního užívání předmětného bytu pro nadměrnost podle § 38 odst. 1 tehdy platnéh