26 Cdo 2545/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2545/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2026 Spisová značka:26 Cdo 2545/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.2545.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společenství vlastníků jednotek Imise Ochrana vlastnictví Žaloba Vady podání Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 o. z. § 1209 o. z. § 79 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2545/2025-148 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce O. M. zastoupeného JUDr. Miroslavem Ondrúšem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Čs. Legií 1719/5, proti žalovanému Společenství vlastníků domu XY, zastoupenému JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská 1512/11, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 5 C 29/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 163/2025-121, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 163/2025-121, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2024, č. j. 5 C 29/2024-87, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 23. 7. 2024 se žalobce domáhal, aby soud určil, že žalovaný je povinen se zdržet veškerých zásahů do vlastnického práva žalobce k jednotce vymezené podle zákona o vlastnictví bytu č. XY, umístěné v budově č. p. XY, na pozemku parc. č. XY, zapsané na LV č. XY, v katastru nemovitostí pro obec XY, k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, a to pronikáním vlhkosti do předmětné jednotky, kdy tato vlhkost má původ ve sklepních prostorách, nacházejících se v budově č. p. XY, na adrese XY, v absenci hydroizolace podlah jednotlivých místností bytové jednotky č. XY a absenci účinné hydroizolační ochrany konstrukcí v budově č. p. XY, na adrese XY, která by chránila konstrukce obvodových stěn proti působení srážkové odstřikující vody, vzlínající zemní vlhkosti, vody prosakující přilehlým pórovitým prostředím a vody zadržené v zásypech, která může lokálně působit na obvodové stěny hydrostatickým tlakem. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 5 C 29/2024-87, shora uvedenou žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně uvedl, že se jedná o zápůrčí (negatorní) žalobu, kterou žalobce uplatnil nárok na ochranu vlastnického práva a jeho nárok vyplývá z § 1013 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V daném případě je možno se domáhat ochrany proti vlastníku pozemku (nemovité věci), z něhož imise vycházejí. Jestliže by žalovaný byl vlastníkem takové nemovitosti, je pasivně věcně legitimován. Žalobní návrh však bylo třeba formulovat tak, aby bylo zřejmé, že žalovaný je povinen zdržet se všeho, co způsobuje, že konkrétní imise pronikají z jeho nemovitosti do bytu žalobce. Musí být jasně určeno, jakého konkrétního jednání se má žalovaný zdržet, tj. povinnost uložená žalovanému musí být označena přesně, určitě a srozumitelně, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné. V daném případě je však formulace, že žalovaný je povinen zdržet se „veškerých zásahů do vlastnického práva žalobce“, zcela neurčitá a neodpovídá požadavku ustanovení § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tj. ze žaloby není patrno, čeho konkrétně se žalobce domáhá. Rovněž z navrhovaného petitu není zřejmé, z jaké nemovité věci příslušná imise vychází, neboť žalobce označuje za původ vlhkosti kromě sklepních prostor domu také „vodu prosakující přilehlým pórovitým prostředím“ a „vodu zadrženou v zásypech, která může lokálně působit na obvodové stěny hydrostatickým tlakem“. 4. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2025, č. j. 69 Co 163/2025-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se nejedná o žalobu z imisí (tzv. sousedskou žalobu), neboť žalobce se nebrání zásahům do svého vlastnického práva nepřípustnými zásahy z jiné nemovitosti (jiného vlastníka), ale ve skutečnosti domáhá odstranění vad budovy (společných částí domu) spočívajících ve vlhkosti sklepních prostor, která proniká do jednotky v jeho vlastnictví (tvrdí vadu budovy, které je spoluvlastníkem, a požaduje její odstranění a opravu). Negatorní žaloba je v takovém případě vyloučena a žalobce se má domáhat svého nároku na půdě shromáždění vlastníků. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od tam označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. S odkazem na tam uvedenou judikaturu dovolacího soudu argumentoval, že vlastník jednotky je aktivně legitimován a společenství vlastníků je zase pasivně legitimováno v případě, kdy se vlastník jednotky brání proti negativním zásahům plynoucím z nemovité věci, kterou má ve správě. Dále uvedl, že žalobce a žalovaný není totožná osoba a že vlhkost pronikající ze společných částí budovy je jednoznačně imisí a žalobce je oprávněn domáhat se vůči žalovanému ochrany proti imisím, a tedy podat žalobu na zdržení se zásahů do vlastnického práva podle § 1013 o. z. Měl za to, že žalobní petit, který v tomto směru formuloval, není neurčitý. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. 8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval jeho přípustností. 9. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a také důvodné, neboť při řešení otázky, vyplývající z obsahu dovolání, zda se může žalobce žalobou z imisí podle § 1013 o. z. proti společenství vlastníků domáhat nápravy zásahu do jeho vlastnického práva vnikáním vlhkosti do jeho bytové jednotky, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 10. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 11. Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod. 12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněném pod č. 104/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil a přijal zobecňující závěr, že (bez ohledu na odlišné slovní vyjádření) jsou ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a ustanovení § 1013 odst. 1 o. z. obsahově totožnými právními normami s tím, že judikatura k § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z. 13. Imisí (ve smyslu § 1013 o. z.) se rozumí účinky fyzicky přesahující věc samu a působící na jiné osoby nebo na věci ve vlastnictví jiného negativním způsobem. Ochrana proti obtěžování imisemi náleží – jako aktivně věcně legitimovanému – především vlastníku pozemku (jiné nemovité věci), na nějž imise vni