26 Cdo 2674/2004 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2674/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 11. 2005 Spisová značka:26 Cdo 2674/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2674.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2674/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Č. d., a.s., proti žalovanému R. V., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 194/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č. j. 58 Co 195/2004-197, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. 24 C 194/2001-178, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 21. 2. 2002, č.j. 24 C 194/2001-34, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, č.j. 29 Co 310/2002-81, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovaného v nemovitosti č.p. 598, v P., katastrální území M. (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému dne 3. 10. 2001, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku; žalovanému dále uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětného bytu založenou na důvodech uvedených v § 711 odst. 1 písm. b) a d) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), že žalovaný užívá předmětný byt, že žalovaný ke dni 19. 1. 1990 rozvázal 20 let trvající pracovní poměr u právního předchůdce žalobkyně z důvodu pracovního úrazu a byl mu přiznán invalidní důchod. Dovodil, že žalovaný byl uživatelem předmětného bytu, jenž měl charakter bytu podnikového. Dále považoval za zjištěné, že žalobkyně prokázala potřebu předmětného bytu pro jiného zaměstnance a že byt splňuje znaky bytu služebního dle § 7 zákona č. 102/1992 Sb. Shledal tak naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Dále považoval soud prvního stupně za prokázáno, že stavební úpravy domu, v němž se nalézá předmětný byt (výměna celé střešní krytiny, výměna fasády nemovitosti, výměna stávajících oken za plastová, změna tvaru zastřešení verandy včetně odstranění balkonu) byly provedeny žalovaným bez souhlasu pronajímatele. Stavební řízení ohledně výměny oken, střešní krytiny a obnovy fasády je u stavebního úřadu navíc přerušeno právě z toho důvodu, že nájemce bytu stavebnímu úřadu souhlas pronajímatele nemovitosti jako vlastníka nedoložil. Za této situace měl soud prvního stupně za naplněný i výpovědní důvod hrubého porušení povinností nájemce vyplývajících z ustanovení § 694 obč. zák. ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Při úvaze o bytové náhradě pak zohlednil oba výpovědní důvody, přičemž u prvního by žalovanému náležel přiměřený náhradní byt, u hrubého porušení povinností nájemce by postačilo poskytnout přístřeší, z důvodů zvláštního zřetele hodných však lze vázat povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu. S poukazem na délku pracovního poměru, žalovaným nezaviněný důvod jeho skončení a na péči žalovaného o nezletilého syna podmínil soud prvního stupně vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2004, č.j. 58 Co 195/2004-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejdříve se odvolací soud vypořádal s námitkou údajné nesprávnosti posouzení charakteru bytu. Ztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se stal nájemcem (správně uživatelem) předmětného (tehdy podnikového) bytu podle § 154 a 155 tehdy platného obč. zák., že vztah osobního užívání předmětného bytu se podle ustanovení § 871 odst. 4 obč. zák. změnil na byt služební, neboť splňuje zákonné podmínky dle § 7 zákona č. 102/1992 Sb. a žalovaný pro právního předchůdce žalobkyně 20 let pracoval. Povaha bytu se navíc posuzuje podle bytu samotného, nikoli podle osoby, která jej užívá. Pokud žalovaný namítal, že v domku provedl změny na vlastní náklady v intencích § 691 a § 692 obč. zák., neboť odstraňoval závady, odvolací soud odkázal na důkazy provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný neodstraňoval závady, ale prováděl stavební úpravy a jiné podstatné změny v předmětném bytě, a to bez souhlasu pronajímatele. Ani z vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou argumentoval žalovaný, nevyplývá, že by vyhláškou upravené udržovací práce mohly být vykonány bez souhlasu pronajímatele, neboť by tímto mohlo docházet k omezování vlastnického práva pronajímatele. Podle § 55 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), je vyžadováno ohlášení stavebnímu úřadu u všech udržovacích prací, jejichž provedení by mohlo ovlivnit vzhled nebo stabilitu stavby, a takové práce žalovaný bezpochyby prováděl, tudíž mělo dojít k jejich ohlášení. Skutečnost, že žalovaný žádal žalobkyni o souhlas s úpravami, je také irelevantní, neboť u určitých prací (specifikovaných výše) nebylo prokázáno, že by souhlas pronajímatele s jejich provedením měl. Námitka žalovaného, že od stavebního úřadu obdržel souhlas k provedení stavby mlčky, neboť se do 30 dnů podle § 57 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad nevyjádřil, nemohla obstát, protože stavební úřad žalovaného coby stavebníka vyzval k doplnění ohlášení, žalovaný však požadované doklady nedoplnil, proto nemohl být k provedení ohlášených stavebních úprav oprávněn. Podle odvolacího soudu byl předmětný byt ve výroku rozhodnutí označen v souladu s platnými doklady (rozhodnutí o přidělení bytu, dohoda o jeho užívání), tedy správně. Z těchto důvodů odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný. Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), vyslovuje přesvědčení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a jako dovolací důvody namítá nesprávné právní posouzení věci, vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů způsob provádění a hodnocení důkazů, namítá, že žalobkyně svá tvrzení dokládala fotodokumentací jiného než předmětného objektu a své svědky nutila před soudem lhát a že nedoložila svou aktivní legitimaci, neboť neprokázala výpisem z katastru nemovitostí, že je vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt. Přesto soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 3. 2003, č.j. 24 C 194/2001-114, rozhodl o procesním nástupnictví žalobkyně namísto státní organizace Č. d., a to na základě listinných důkazů, které vyhotovila sama žalobkyně. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. žalobkyně dle názoru dovolatele nedoložila, že sporný byt se stal bytem služebním ve smyslu § 871 odst. 4 zákona č. 509/1991 Sb. a § 7 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., neboť neprokázala, že sloužil, slouží a bude sloužit k ubytování jejích pracovníků, ani že je žalobkyně jeho vlastníkem. Dovolatel dále v dovolání podrobně rozebírá, z jakých důvodů se domnívá, že předmětný byt nesplňuje předpoklady bytu služebního stanovené v § 7 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. Žalobkyně také – uvádí se dále v dovolání – soudy uváděla v omyl ohledně skutkového stavu věci, například neuvedením významné skutečnosti, že rozhodnutím stavebního odboru Městské části P. ze dne 22. 10. 2001 bylo přerušeno řízení o odstranění stavby z důvodu řízení vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 C 235/2000, v němž se rozhoduje o předběžné otázce oprávněnosti provedených stavebních prací a o nahrazení souhlasu vlastníka s nimi. Navíc žalovaný tvrdí, že by se do předmětného bytu jako bytu služebního nikdy nenastěhoval, protože by ho musel po skončení pracovního poměru