26 Cdo 2753/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2753/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 4. 2025 Spisová značka:26 Cdo 2753/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:26.CDO.2753.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vyklizení nemovitosti Společná domácnost Dotčené předpisy:§ 767 odst. 2 o. z. § 769 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:15. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2753/2024-292 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Vilémem Fránkem, advokátem se sídlem v Blansku, Masarykova 1355/12, proti žalované P. P., zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, o vyklizení domu a zřízení věcného břemene bydlení, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 92/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2024, č. j. 19 Co 191/2023-246, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 872 Kč k rukám JUDr. Viléma Fránka, advokáta se sídlem v Blansku, Masarykova 1355/12, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal vyklizení rodinného domu, jenž je v jeho výlučném vlastnictví, ze kterého se žalovaná po rozvodu jejich manželství nevystěhovala a užívá jej pro své bydlení. 2. Žalovan/á vzájemným návrhem žádala zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení v předmětné nemovitosti za úplatu na dobu, než nezletilý syn účastníků nabude trvale schopnosti se sám živit, případně, než bude pravomocně ukončeno řízení vedené u tamního soudu o vypořádání společného jmění manželů. 3. Okresní soud v Břeclavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 5 C 92/2021-166, uložil žalované vyklidit a do 3 měsíců vyklizené předat žalobci tam specifikované prostory domu (výrok I), zamítl její vzájemný návrh na zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení pro ni za úplatu k tam specifikované nemovitosti (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). 4. Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 19 Co 191/2023-246, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o věci samé (výrok I) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). 5. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že manželství účastníků bylo rozvedeno pravomocně ke dni 1. 12. 2020 a v té době nezletilý syn účastníků byl svěřen na dobu po rozvodu do výchovy žalované. Účastníci měli za trvání manželství rodinnou domácnost v rodinném domě, jehož je žalobce výlučným vlastníkem. Po rozvodu manželství účastníků zde zůstala žalovaná bydlet. 6. Při posouzení povinnosti žalované se vystěhovat na základě návrhu žalobce podle § 769 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), zdůraznil, že na straně žalované by musely existovat (být prokázány) jednoznačné okolnosti pro postup dle § 767 odst. 2 o. z. (založení práva odpovídající věcnému břemeni bydlení) a ty zde ve všech souvislostech dány nejsou. Byť žalovaná má v péči zatím nezletilého syna účastníků, ten nabude zletilosti již 31. 5. 2024, nadto žalobce doplnil, že zletilý syn sám bude moci nemovitost užívat. Návrh na rozvod podala žalovaná, přiznala v něm mimomanželskou známost a tvrdila, že představa dalšího společného soužití účastníků je nereálná, mají dlouhodobé neshody a jejich soužití je nenapravitelně, trvale a hluboce rozvráceno. Syn účastníků na bydlení v domě žalobce zjevně fixován není, protože v opatrovnickém řízení sám uvedl, že by mu nevadilo, kdyby bydlel v M., kde chodí do školy a kde má hodně kamarádů. V M. a okolí je přitom značné množství možností pronájmu bytů různých velikostí za obvyklé nájemné v místě a čase, přičemž se od situace při užívání domu žalobce nijak neliší, protože i dle § 767 odst. 2 o. z. by musela platit žalovaná žalobci úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým. Bylo zjištěno, že její finanční i majetkové poměry jsou dobré, má pravidelný vyšší příjem a vlastní či spoluvlastní řadu nemovitostí. Vztahy účastníků nejsou dobré, což se podává z výpovědí svědků, kteří vypovídali o vyhrocené konfliktní atmosféře a schválnostech žalované vůči žalobci, jemuž tak lze věřit, že jeho současná přítelkyně se odmítá k němu do takového prostředí přistěhovat. Žalovaná celou dobu pro zajištění svého bydlení nic neučinila, situace, kdy levně bydlí v domě žalobce a navštěvuje svého přítele, který bydlí nedaleko, jí vyhovuje. Poukázal i na to, že žalobce by byl při zřízení věcného břemene sankcionován bankou, neboť součástí podmínek úvěru je i to, že bez souhlasu banky nebude nemovitost zatěžovat. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení pro žalovanou ve smyslu § 767 odst. 2 o. z. Soudy obou stupňů si skutkový stav vyložily pouze ve prospěch žalobce a nikterak nereflektovaly jeho popis stranou žalovanou, nezohlednily všechny okolnosti věci, zejména to, že dovolatelka pečuje o nezaopatřené, byť již zletilé dítě. Dále odvolacímu soudu vytýká, že nevzal náležitě v potaz korektiv dobrých mravů, jestliže uzavřel, že by se nyní měla vystěhovat z domu, ve kterém po dlouhá léta měla vlastní rodinnou domácnost a stará se v něm o svého syna a který je plně uzpůsoben k tomu, aby byl rozdělen na dvě samostatné bytové jednotky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, zdůraznil účelovost jednání žalované i skutečnost, že okupačním užíváním celé nemovitosti zneužívá právo bydlení. Navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. 9. Nejvyšší soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva (za jakých podmínek lze založit pro rozvedeného manžela, kterého by jinak stíhala povinnost dům nebo byt vyklidit, právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle § 767 odst. 2 o. z.), která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Není však důvodné. 10. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu. 11. Podle § 767 o. z. zaniklo-li manželství smrtí manžela, který měl k domu nebo bytu, v němž se nacházela rodinná domácnost manželů, výhradní právo umožňující v domě nebo bytě bydlet, a bylo-li to jiné právo než závazkové, zatímco druhý manžel měl v domě nebo bytě právo bydlení, zanikne tomuto manželu právo bydlení, pokud výhradní právo zemřelého manžela přešlo na jinou osobu než na pozůstalého manžela. To neplatí, nelze-li na pozůstalém manželu spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil (odst. 1). Je-li to přiměřené poměrům pozůstalého manžela, především proto, že pečuje o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, o něž manželé pečovali, nebo o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, jehož rodičem je zemřelý manžel, anebo o dítě nezaopatřené, které s pozůstalým manželem žije, může soud na návrh pozůstalého manžela založit v jeho prospěch právo odpovídající věcnému břemenu bydlení podle okolností případu, nejdéle však do doby, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit, a za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým; toto právo nezanikne, nabude-li dítě