26 Cdo 2758/99 – Nejvyšší soud

26 Cdo 2758/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátkou, proti žalované L. Ch., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 66/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999, č.j. 18 Co 21/99-134, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 1999, č.j. 18 Co 21/99-134, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. září 1998, č.j. 4 C 66/96-108, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 14.9.1998, č.j. 4 C 66/96-108, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení žalované ze \"dvou pokojů, kuchyně, předsíně, komory a WC s příslušenstvím II. kategorie, nacházejících se ve IV. patře domu č.p. 413 v M. ulici č. 1, v P. (dále \"předmětné místnosti\"). Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětné místnosti tvoří v důsledku stavebních úprav jeden byt, vzniklý sloučením bytu 0+1, IV. kategorie, k němuž žalované vzniklo právo osobního užívání bytu (na základě dohody o výměně bytu, uzavřené mezi žalovanou a I. K. - S., předchozí uživatelkou tohoto bytu, schválené rozhodnutím OPBH ONV P. ze dne 20.6.1985, a následně uzavřené dohody o užívání bytu ze dne 8.7.1985, uzavřené mezi OPBH P. a žalovanou), a s ním sousedícího bytu 1+1 IV. kategorie, jehož uživatelem byl D. V. Ke sloučení obou bytů dal souhlas Obvodní národní výbor v P. rozhodnutím ze dne 14.2.1986, č.j. OBH 3/86/BAB/3815/BloZH-11; stavební úpravy, na základě nichž byl stavebně vytvořen jeden byt, byly provedeny bez stavebního povolení, takže \"kolaudačně\" existují původní dva byty. Dovodil, že žalované vzniklo \"sloučením bytů ve smyslu § 57 zákona č. 41/1964 Sb. užívací právo k bytu 2+1 a následně ve smyslu § 871 o.z. i právo nájmu k tomuto bytu\". Pokud jde o okolnost, že žalovaná provedla stavební úpravy bez stavebního povolení, nelze z ní vyvozovat, \"že byt, který má v nájmu, neexistuje\". Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neužívá nemovitost žalobkyně bez právního důvodu, a že žaloba proto není důvodná. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.4.1999, č.j. 18 Co 21/99- 134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; současně proti svému rozsudku připustil dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním dovodil, že žalovaná užívá předmětné místnosti nacházející se v nemovitosti žalované, právem. Stejně tak jako soud prvního stupně, i soud odvolací dospěl k závěru, že žalovaná se stala uživatelkou bytu 0+1 IV. kategorie ve 4. patře domu č.p. 413, M. č. 1, v P., a to na základě dohody o výměně bytu, uzavřené s I. K. - S., schválené rozhodnutím ObNV v P. ze dne 20.6.1985, sp.zn. OBH 3/85/SM-290/Blo, když neshledal důvodnými námitky žalobkyně směřující proti platnosti této dohody, resp. uvedeného rozhodnutí o schválení výměny bytu. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že \"rozhodnutím Odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 14.2.1986 v řízení podle zák. č. 41/1964 Sb. a zák. č. 71/67 Sb., sp.zn. OBH 3/86/BAB/3815/Blo, došlo ke sloučení bytu o jednom pokoji s příslušenstvím IV. kategorie, jehož uživatelkou byla žalovaná a bytu o kuchyni a pokoji se společným WC II. kategorie o výměře 24+19 m2, rovněž ve 4. patře téhož domu po D. V., čímž vznikl byt o dvou pokojích a kuchyni II. kategorie, a že bylo vydáno rozhodnutí, že tento byt bude užívat žalovaná\". Dovodil, že \"následně pak k tomuto sloučenému bytu žalované vzniklo užívací právo na základě dohody o užívání bytu ze dne 20.3.1986\". Odvolací soud uzavřel, že žalované \"vzniklo právo předmětný byt užívat ve smyslu § 154, 155 tehdy platného o.z., a to na základě citovaného rozhodnutí o přidělení bytu vydaného ONV P. a dohodou o odevzdání a převzetí bytu\"; toto právo osobního užívání se podle § 871 obč.zák. transformovalo na právo nájmu bytu. Okolnost, že dosud nedošlo ke stavebnímu řízení a \"kolaudaci faktického stavu\", který vznikl po rozhodnutí o sloučení bytů, neshledal odvolací soud z hlediska svého závěru významnou. Za otázku zásadního právního významu označil odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku otázku, zda \"právním důvodem užívání předmětného bytu žalovanou je platný nájemní vztah\". Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a v němž označila uplatněné dovolací důvody poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/, a d/ o.s.ř. Vadu řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.) spatřuje dovolatelka v tom, že \"listinné důkazy, o které je opřeno rozhodnutí, listiny vesměs nikoli v originále, ale v kopiích úředně neověřených, soud k námitkám vzneseným navrhovatelkou k jejich obsahu blíže nezkoumal a nehodnotil\" z hlediska jejich pravosti, platnosti a správnosti. Zpochybňuje platnost dohody o výměně bytu, uzavřené mezi žalovanou a I. K. - S. poukazem na to, že rozhodnutí o schválení této dohody je nulitním právním aktem (neplatným od samého počátku), že bylo vydáno na základě neúplných a nesprávných údajů, že nebylo řádně doručeno všem účastníkům řízení, a že účastníky dohody nebyli manželé účastnic této dohody. Rovněž tak zpochybňuje správnost rozhodnutí, jímž byl žalované přidělen byt v O., P. č. 62, který byl předmětem uvedené dohody o výměně bytu. Dovolatelka dále poukazuje na to, že ve smyslu ustanovení § 62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, je bytem místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Žalovaná však žádný řádně kolaudovaný byt v domě žalobkyně neužívá, neboť místnost o výměře 15 m2, ve IV. patře tohoto domu (jež měla být předmětem výměny), nikdy nebyla jako byt určena rozhodnutím stavebního úřadu ve smyslu ustanovení § 62 citovaného zákona. Pokud jde o rozhodnutí o sloučení této místnosti s bytem manželů V., jde o rozhodnutí nulitní a neplatné od samého počátku, které je v rozporu s ust. § 56 a § 58 citovaného zákona. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci je - při neexistenci obligatorně posuzovaných vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), neboť dovolání, jehož přípustnost vyplývá z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., nelze odůvodnit jinak, než námitkou nesprávného právního posouzení věci. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty prvé o.s.ř. pak soud obligatorně přihlíží též k tzv. jiným vadám řízení (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nebyla-li ve výroku rozsudku odvolacího soudu vymezena právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno, ale je vymezena toliko v odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, jež byly pro rozhodnutí významné (srov. též Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo dovoláním zpochybněno. V souzené věci je dovolání, byť poukazuje i na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř., přezkoumatelné toliko z hlediska dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Vady, v nichž dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (směřující proti hodnocení listinných důkazů), tuto vadu nezakládají; případné vady a omyly při hodnocení důkazů totiž nemohou být dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 8). Protože - ve smyslu výše uvedeného - v dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., nelze úspěšně uplatňovat ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat dovolací námitky podřaditelné tomuto dovolacímu důvodu. Předmětem dovolacího přezkumu v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je tak posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalované vzniklo k předmětným místnostem (fakticky tvořícím jeden byt) právo osobního užívání, které se následně - podle § 871 obč.zák. - transformovalo na