26 Cdo 2760/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 2760/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2022 Spisová značka:26 Cdo 2760/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:26.CDO.2760.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společenství vlastníků jednotek Vlastnictví bytů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 243e odst. 1 o. s. ř. § 243e odst. 2 o. s. ř. § 9a odst. 2 předpisu č. 72/1994 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 15 předpisu č. 72/1994 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 1180 o. z. § 1181 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 2760/2021-420 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků XY pro domy XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Vostárkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Mickiewiczova 242/17, proti žalované J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 828/34, o zaplacení 215.522 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 130/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. 13 Co 375/2019-361, takto: I. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. 13 Co 375/2019-361, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 85.869 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 41.153 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení, 11.652 Kč od 22. 9. 2015 do zaplacení, 13.634 Kč od 2. 11. 2016 do zaplacení, 7.784 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení, 11.676 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 a 11.676 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, se odmítá. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. 13 Co 375/2019-361, se ve výroku I., v části v níž byla žalovaná zavázána zaplatit částku 121.778 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 53.188 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení, 21.077 Kč od 22. 9. 2015 do zaplacení, 24.970 Kč od 2. 11. 2016 do zaplacení, 11.648 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení, 18.740 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 a 10.865 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.Odůvodnění: Žalobce se žalobou (ve znění pozdějších změn a rozšíření) domáhal, aby žalovaná byla zavázána zaplatit celkem 215.522 Kč s tam specifikovaným (zákonným) úrokem z prodlení a poplatkem z prodlení, představující dlužné příspěvky na správu domu a pozemku a dlužná plnění za úhrady spojené s užíváním bytu č. 30 v domě XY, k. ú. XY, obec XY (dále jen „Byt“), jenž je ve vlastnictví žalované, a to za období od září 2011 do května 2018. Tvrdil, že žalovaná dlouhodobě neplatí příspěvky na správu domu a pozemku (dále též jen „příspěvky“) ani zálohy (a z nich plynoucí vyúčtování) na plnění spojená s užíváním Bytu (dále též jen „služby“). Žalovaná měla platit měsíčně příspěvky v 9 – 12/2011, v roce 2012 a 2013 ve výši 1.227 Kč, v roce 2014, 2015 a 1 – 4/2016 ve výši 971 Kč, v 5 – 12/2016, 2017 a 1 – 5/2018 ve výši 973 Kč. Zbývající částka představuje náklady za služby (po vyúčtování), které měla zaplatit od září 2011 do prosince 2017 a zálohu na služby za leden – květen 2018 ve výši 1.575 Kč měsíčně. Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2019, č. j. 13 C 130/2017-312, žalobu zamítl (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, a to „odměnu ustanoveného zástupce, jejíž výše je stanovena samostatným usnesením“ (výrok II.) a určil, že odměna ustanovené právní zástupkyně žalované se určuje částkou ve výši 15.900 Kč (výrok III.). Zjistil, že žalobce je právnickou osobou (společenství vlastníků, dále též jen „SVJ“) vykonávající činnost související se správou bytového domu, v němž je umístěn Byt žalované. Podle stanov žalobce mají jeho členové povinnost přispívat na úhradu nákladů spojených se správou domu a pozemku, hradit příspěvky a platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu; o výši těchto plateb rozhoduje shromáždění vlastníků, coby jeho nejvyšší orgán. Měl za to, že žalobce neprokázal, že by za žalované období byla výše příspěvků a záloh na služby řádně projednána v souladu se stanovami shromážděním vlastníků, natož schválena. Žalobce sice schválení výše záloh a příspěvků dokládal prostřednictvím několika zápisů ze schůzí shromáždění vlastníků a rozpisy plateb, jednalo se však o listiny nijak neoznačené, nedatované, neorazítkované a nepodepsané, které tak nic neprokazují. Ačkoli z žalobcem předložených vyúčtování pro rok 2012, 2013, 2014 a 2015 vyplývá, že se měsíční výše plateb v těchto zúčtovacích obdobích měnila, není ze zápisů shromáždění vlastníků konaných dne 25. 4. 2012, 29. 5. 2013 a 24. 4. 2014 patrné, že by se otázka výše záloh a příspěvků vůbec projednávala. Měl za to, že žalobce ani neprokázal, že by příslušné rozpisy plateb byly žalované doručeny, když ta se schůzí shromáždění vlastníků neúčastnila. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, kdy a jakým způsobem byla stanovena výše záloh a výše příspěvků, tedy skutečnost, která je podstatná pro plnění povinnosti žalované; vyúčtování služeb navíc nebylo provedeno řádně, tj. v souladu se zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu proto nemohla nastat splatnost požadovaných nedoplatků. Zdůraznil, že s ohledem na nepřítomnost žalobce u jednání mu nemohl poskytnout poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 13 Co 375/2019-361, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 207.647 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 94.341 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení, 32.729 Kč od 22. 9. 2015 do zaplacení, 38.604 Kč od 2. 11. 2016 do zaplacení, 19.432 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení, 30.416 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 a 22.541 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, ve zbývající části ho potvrdil, zrušil výrok III. rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 97.573 Kč (výrok II.) a rozhodl, že stát nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.). Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že rozhodnutí o výši a o splatnosti záloh a příspěvků náleží podle stanov do působnosti shromáždění žalobce. Nesouhlasil však s jeho závěrem o neprokázání výše plateb, a že s nimi žalovaná nebyla obeznámena; za správné nepovažoval ani právní posouzení věci. Přisvědčil soudu prvního stupně, že ze zápisů shromáždění, které byly provedeny k důkazu, nic o konkrétní výši plateb příspěvků a záloh (vyúčtování) služeb nevyplývá, měl však za to, že to neznamená, že by žalovaná nebyla povinna platit vůbec nic, jak to řadu let praktikovala, neboť povinnost člena SVJ platit zálohy na služby a příspěvky vyplývá nejen ze stanov společenství, ale i ze zákona. Zdůraznil, že nelze mít ani pochybnosti o výši plateb, neboť částky byly uvedeny jednak v rozpisech plateb, jednak ve vyúčtování, z jejichž obsahu se žalovaná musela vždy nejpozději dozvědět, jaké částky měla (má) platit, vyúčtování jí byla zasílána nejpozději s předžalobními výzvami. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je možné se domáhat zaplacení samostatných záloh na služby jen do doby, kdy má dojít k jejich vyúčtování (pak už lze žalobou uplatnit jen případný nedoplatek), dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat částku 7.875 Kč představující zálohy na služby za leden – květen 2018, které již měly být vyúčtovány. Ve zbývající části považoval žalobu za důvodnou, výše dlužné částky musela být žalované známa nejpozději od doručení předžalobní výzvy, případně – ve vztahu k rozšířením žaloby – od doručení změny žaloby. Od těchto okamžiků také odvíjel prodlení žalované a právo žalobce na úhradu zákonného úroku z prodlení; naproti tomu měl za to, že žalobci nepřísluší poplatek z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. O