26 Cdo 3119/2025 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3119/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:26 Cdo 3119/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.3119.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výpověď z nájmu bytu Dobré mravy Neplatnost právního jednání (o. z.) Dotčené předpisy:§ 580 o. z. § 588 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 1185/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3119/2025-318 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o oprávněnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 285/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 11 Co 185/2025-285, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem (druhým v pořadí) ze dne 17. 9. 2025, č. j. 11 Co 185/2025-285, potvrdil rozsudek (také druhý v pořadí) Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 2. 2025, č. j. 7 C 285/2021-253, v části, v níž zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 4+1 nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY objekt k bydlení, který je součástí pozemku p. č. XY zapsaného pro katastrální území a část obce XY, obec XY, na LV č. XY (dále též jen „Byt“, nebo „Dům“), daná žalobci dopisem ze dne 27. 5. 2021, je neoprávněná, a uložil žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení žalovanému ve výši 54.999,70 Kč a České republice ve výši 5.732 Kč (výrok I); současně žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.739 Kč (výrok II). 2. Rozsudek odvolacího soudu (ve výroku I) napadl žalobce dovoláním, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť otázku neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o. z.), posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. 3. Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje právní závěry učiněné odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování (brojí zejména proti skutkovému závěru, že v Bytě nebydlel a že v Domě nejsou další volné byty), a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, navíc nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces. 4. Otázku rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy soud posuzuje v rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.). Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze zohledňovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023, uveřejněný pod číslem 76/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 5. Při úvaze, zda výpověď není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, odvolací soud přihlédl ke všem relevantním okolnostem na straně žalobce (jeho věk, zdravotní stav ke dni doručení výpovědi, dlouhodobost užívání Bytu), i na straně žalovaného (zejména se podrobně zabýval otázkou, jaká je míra naléhavosti bytové potřeby jeho dcery M. a syna J., a zda v Domě není k dispozici jiný volný byt). V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022) tak při úvaze o možném rozporu výpovědi s dobrými mravy zohlednil i intenzitu potřeby bydlení pronajímatele a jeho příbuzných, ačkoliv pro naplnění výpovědního důvodu podle § 2288 odst. 2 písm. a), b) o. z. není tato okolnost jinak zpravidla významná. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobce, k němuž došlo až po doručení výpovědi, nebylo možné při posouzení její platnosti přihlédnout. 6. Úvahu odvolacího soudu přitom nelze (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) považovat za zjevně nepřiměřenou. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7. Namítal-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně při posuzování oprávněnosti výpovědi zohlednil i míru bytové potřeby dcery žalovaného A. (přestože nebyla – na rozdíl od svých sourozenců – ve výpovědi uvedena), přehlíží, že odvolací soud neposuzoval, zda a jak moc dcera žalovaného A. potřebuje podkrovní byt (který dříve užívala a který byl v době dání výpovědi pronajat M.), nýbrž se zabýval celkovou situací v Domě (zejména otázkami, zda zde nebyl jiný volný byt, který by mohly děti žalovaného J. a M. užívat, resp. zda pronájem podkrovního bytu nebyl účelový). 8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 9. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 2. 2026 JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu