26 Cdo 3120/2022 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3120/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2023 Spisová značka:26 Cdo 3120/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3120.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Solidarita dlužníků Dotčené předpisy:§ 511 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 8. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3120/2022-404 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně A. N., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 404/22, proti žalovaným 1) F. C., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Hanou Jirouškovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Slovanská alej 1960/24, 2) M. H., nar. XY, bytem XY, o zaplacení 110.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 30/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 48/2022-422, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.485 Kč k rukám JUDr. Hany Jirouškové, advokátky se sídlem v Plzni, Slovanská alej 1960/24, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalobkyně a 2. žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobou došlou soudu dne 20. 11. 2015 se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili dlužné nájemné s kapitalizovaným úrokem z prodlení, vyúčtování za služby a „smluvní“ sankci. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovanými jako nájemci uzavřela dne 22. 12. 2011 smlouvu o nájmu nebytových prostor, žalovaní měli platit nájemné ve výši 7.800 Kč měsíčně a zálohu na plnění poskytovaná spolu s nájmem („služby“) ve výši 1.000 Kč. Nájemné ani zálohu na služby však řádně neplatili a vznikl jim dluh. Poté, co ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 11. 2018, č. j. 4 C 30/2016-223, Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 29 Co 121/2019-289, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 26 Cdo 3878/2019-324, a opětovně odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2020, č. j. 29 Co 121/2019-339, zůstal předmětem řízení nárok žalobkyně vůči oběma žalovaným na zaplacení dlužného nájemného za období leden - listopad 2012 ve výši 26.000 Kč s (kapitalizovaným) úrokem z prodlení ve výši 19.858 Kč, a za prosinec 2012 ve výši 7.800 Kč s úrokem ve výši 3.495 Kč, a vyúčtování služeb za leden – listopad 2012 ve výši 14.873 Kč, vůči 1. žalovanému nárok na zaplacení nájemného za leden – březen 2013 ve výši 11.700 Kč (polovina z původně žalované částky 23.400 Kč vůči oběma žalovaným, když vůči 2. žalovanému byla žaloba v této části již dříve pravomocně zamítnuta) s úrokem z prodlení ve výši 4.893,50 Kč. Soud prvního stupně dalším (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 4 C 30/2016-383, zamítl žalobu vůči 1. žalovanému ohledně dlužného nájemného za období leden 2012 až březen 2013 ve výši 28.600 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 16.570 Kč a částky 7.436,50 Kč za vyúčtování služeb za leden až listopad 2012 (výrok I.), uložil 2. žalovanému zaplatit žalobci 16.900 Kč (nájemné za leden až prosinec 2012) s kapitalizovaným úrokem z prodlení 11.676,50 Kč (výrok II.), zamítl žalobu vůči 2. žalovanému ohledně částky 7.436,50 Kč za vyúčtování služeb za leden až listopad 2012 (výrok III.), zamítl návrh na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 29 Co 48/2022-422, rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku II., jež nebyl odvoláním napaden) potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně (pronajímatelka) uzavřela se žalovanými (nájemci) dne 22. 12. 2011 smlouvu o nájmu nebytového prostoru (dále jen „Smlouva“), nájemné bylo sjednáno ve výši 7.800 Kč měsíčně a zálohy na služby ve výši 1.000 Kč se splatností do 20. kalendářního dne měsíce předem na měsíc následující, pro případ prodlení s úhradou se dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,5% z dlužné částky za každý den prodlení, žalobkyně od Smlouvy odstoupila dopisem ze dne 21. 10. 2012 (podle ujednání ve Smlouvě, neboť žalovaní byli v prodlení s placením nájemného), dne 7. 12. 2012 předal 1. žalovaný nebytový prostor jejímu zástupci. Dále zjistil, že 1. žalovaný platil částky odpovídající polovině nájemného a záloh na služby a zaplatil polovinu kauce ve výši 4.000 Kč, 2. žalovaný zaplatil na kauci rovněž částku 4.000 Kč, na nájemném a zálohách na služby nezaplatil ničeho. Stejně jako soud prvního stupně posoudil věc s ohledem na dobu, kdy měl vzniknout dluh, který byl předmětem žaloby, podle předcházející právní úpravy, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“, popř. „občanský zákoník“) a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Přisvědčil rovněž jeho závěru, že na straně žalovaných nájemců není dána pasivní solidarita ve smyslu § 511 obč. zák., neboť ta vzniká jen v případě, že tak stanoví právní předpis, rozhodnutí soudu či dohoda smluvních stran nebo odůvodňuje-li to povaha plnění. V projednávané věci se však o žádný takový případ nejedná, z povahy předmětu plnění a z povahy závazkového vztahu i projevené vůle stran (prostory byly pronajaty pro samostatnou a odlišnou podnikatelskou činnost každého z nájemců, pronajímatelka přijala kauci ve výši jedné poloviny od každého z nájemců a po dobu nájmu bez jakékoliv reakce přijímala plnění od 1. žalovaného ve výši jedné poloviny nájmu) vyplývá, že jde o dělitelné plnění. Závazek žalovaných je tak třeba ve vztahu ke každému z nich posuzovat samostatně. Odkazy žalobkyně na § 139, příp. § 701 obč. zák. považoval za nepřípadné, neboť výčet solidárně zavazovacích důvodů je taxativní. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jeho přípustnost odůvodnila tím, že se odvolací soud při posouzení otázky, zda závazek žalovaných k úhradě nájemného ze smlouvy o nájmu podnikatelských prostor je společný, nebo se jedná o jednotlivý závazek každé ze smluvních stran, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu; vytýkala mu, že nesprávně vyložil a (ne)aplikoval na zjištěný skutkový stav § 139 a 701 obč. zák. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2181/2007, a ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 774/2007, zdůraznila, že nájemní vztah k nebytovému prostoru je vztahem občanskoprávním, nikoliv obchodněprávním. Poukázala na úpravu spoluvlastnictví (§ 139 obč. zák.), podle níž jsou spoluvlastníci z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni společně a nerozdílně. Měla zato, že neupravoval-li zákon č. 116/1990 Sb. otázku společného užívání věci několika nájemci, je nutné aplikovat analogicky § 701 obč. zák. upravující společný nájem bytu více nájemci, kteří jsou z právních úkonů týkajících se společného nájmu bytu oprávněni společně a nerozdílně. Poukázala také na § 1874 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) – je-li k plnění zavázáno společně několik podnikatelů, má se zato, že jsou zavázáni společně a nerozdílně – v němž zákonodárce precizoval základní premisu, že z právních úkonů týkajících se společné věci jsou zavázány všechny strany dotčené závazkem. Rovněž zdůraznila, že Smlouvu uzavřela se žalovanými bez jakéhokoliv rozdělení prostor, placení služeb, případně odpovědnosti za škodu nebo bezdůvodné obohacení, oba žalovaní si pronajali nebytový prostor ke společnému podnikání a zavázali se hradit společně nájem, není její povinností zkoumat, z jakého účtu byl nájem hrazen či jakou mají mezi sebou nájemci dohodu o užívání prostor a placení nájemného. Při podpisu Smlouvy vystupovali jako společní nájemci, souhlasili, že budou nájemné hradit společně, což „nelze interpretovat jinak než společně a nerozdílně“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. První žalovaný se v dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím, odvolacího soudu i s jeho závěrem, že žalovaní jsou samostatní společníci. Zdůraznil, že vůči žalobkyni nemá žádný nesplacený závazek. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí