26 Cdo 3345/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3345/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 5. 2020 Spisová značka:26 Cdo 3345/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:26.CDO.3345.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přechod nájmu bytu Dotčené předpisy:§ 3074 o. z. § 2279 odst. 1 o. z. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 213 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:9. 8. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3345/2019-152 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobkyně městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, IČO 00063584, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 247/59, proti žalované H K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem ve Vraňanech 233, o zaplacení 76.075 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 218/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 55 Co 377/2018-107, ve znění usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 55 Co 377/2018-146, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. 55 Co 377/2018-107, ve znění usnesení ze dne 2. září 2019, č. j. 55 Co 377/2018-146, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou došlou soudu dne 8. 9. 2017 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 76.075 Kč s úrokem z prodlení s odůvodněním, že žalovaná po smrti původní nájemkyně (její matky) užívala v období od března 2015 do 16. 2. 2016 bytovou jednotku XY, nacházející se v domě XY, v katastrálním území XY (dále též jen „Byt“), k uskladnění věcí, které jí byly vydány v pozůstalostním řízení po zemřelé nájemkyni. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 55 Co 377/2018-107, ve znění usnesení ze dne 2. 9. 2019, č. j. 55 Co 377/2018-146, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soud prvního stupně) ze dne 2. 7. 2018, č. j. 13 C 218/2017-88, tak, že žalované uložil zaplatit 76.075 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 18. 1. 2017 do zaplacení a náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 72.555,80 Kč. Po částečném zopakování dokazování přečtením části výpovědi svědka Š. (správně R. K.) a doplnění dokazování obsahem protokolu o předběžném šetření zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník Bytu zapsáno hlavní město Praha, jeho správa byla svěřena žalobkyni, že matka žalované (původní nájemkyně) uzavřela dne 3. 5. 2011 smlouvu o nájmu Bytu a užívala ho až do své smrti dne 6. 10. 2014. Řízení o pozůstalosti zemřelé nájemkyně bylo zastaveno a nepatrný majetek byl vydán žalované jako vypravovatelce pohřbu. Dále zjistil, že žalovaná v Bytě s původní nájemkyní nebydlela; její syn R. K. (vnuk původní nájemkyně) často v Bytě pobýval o víkendech, pracoval mimo Prahu, platil za dodávku elektřiny a plynu, na nájemné babičce nepřispíval, pokud byl o víkendech v Bytě, zajišťoval jí nákupy. Trvalý pobyt měl na adrese Úřadu městské části Praha 3, k odběru služeb byl v Bytě hlášen v době od 18. 4. 2011 do 16. 5. 2012, tvrdil, že trvalý pobyt si měnit nechtěl, aby se nemusel odhlašovat, kdyby odešel bydlet k přítelkyni a ke službám se nepřihlásil, neboť pracoval mimo Prahu a v Bytě se příliš nezdržoval. Byt předala žalovaná žalobkyni dne 16. 2. 2016. V období od března 2015 do předání Bytu nebylo placeno nájemné ve výši 5125 Kč měsíčně ani zálohy za služby ve výši 426 Kč měsíčně. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že R. K. neužíval Byt jako člen domácnosti zemřelé nájemkyně, jeho soužití se zemřelou nájemkyní postrádalo charakter trvalosti, proto na něj podle § 2279 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nájem Bytu nepřešel. Měl za to, že byť ustanovení 2279 odst. 1 o. z. nehovoří o společné domácnosti jako předchozí právní úprava, ale o členu domácnosti, není žádný důvod vykládat tento pojem jinak než podle dosavadní právní úpravy, která předpokládala, že jde o osoby, které spolu s trvalým úmyslem žijí. Uzavřel, že žalovaná po smrti původní nájemkyně užívala Byt bez právního důvodu k uskladnění věcí, jež jí byly vydány v pozůstalostním řízení, aniž by za užívání Bytu platila. Ve smyslu § 2991 o. z. se tak bezdůvodně obohatila na úkor žalobkyně, výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému. Skutečnost, že se bezdůvodně obohatil i R. K., který Byt rovněž užíval bez právního důvodu (k bydlení), nebránila žalobkyni, aby se v souladu s ustanovením § 1872 odst. 1 o. z. domáhala vydání bezdůvodného obohacení jen po žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost odůvodnila tím, že otázka, zda podmínkou pro přechod nájmu bytu podle ustanovení § 2279 odst. 1 o. z. je vedení společné domácnosti ve smyslu spotřebního společenství nájemce a člena domácnosti, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena; dovozovala, že o takové spotřební společenství se jednat nemusí. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že R. K. neměl v úmyslu žít trvale s původní nájemkyní a podílet se na hrazení životních nákladů. Měla za to, že R. K. byl členem domácnosti původní nájemkyně, žil s ní asi 4 roky, jejich soužití mělo charakter trvalosti, proto na něj nájem Bytu přešel. Namítala, že část věcí vyklidila již po smrti původní nájemkyně (své matky), část bytového zařízení dál užíval R. K., který v Bytě bydlel, bezdůvodné obohacení jí tak nevzniklo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zemřela-li původní nájemkyně dne 6. 10. 2014, je třeba otázku přechodu nájmu posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále opět jen „o. z.“ (§ 3074 o. z.). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) zpochybnila dovolatelka právní posouzení otázky, zda podmínkou přechodu nájmu podle § 2279 odst. 1 o. z. je vedení společné domácnosti nájemce s členem jeho domácnosti ve smyslu spotřebního společenství. Tato otázka nebyla dosud v rozhodnutích dovolacího soudu v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 řešena, dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je proto přípustné. Podle ustanovení § 2279 odst. 1 věty první o. z. zemře-li nájemce a nejde-li o společný nájem bytu, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt. Přechod nájmu byl do 31. 12. 2013 upraven v § 706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), který stanovil, že práva a povinnosti z nájmu, nejde -li o byt ve společném nájmu, přejdou na manžela, partnera, rodiče, sourozence, zetě, snachu nebo vnuka nájemce, kteří žili s nájemcem ke dni smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 862/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 1997, pod číslem 53, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2001, sp. zn. 26 Cdo 351/2000, uveřejněný pod číslem 21/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dospěla k závěru, že přechod nájmu bytu ve smyslu tohoto ustanovení představuje právní nástupnictví (sukcesi) svého druhu, za splnění podmínek v něm stanovených právo nájmu smrtí nájemce nezaniká, ale dochází ke změně v jednom z jeho subjektů - namísto dosavadního nájemce vstupuje do nájemního vztahu jiná osoba, určená tímto ustanovením. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 8/05 (N 112/37 SbNU 453), zdůraznil, že ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. je nutno chápat jako ustanovení omezující vlastnické právo (zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), omezuje smluvní volnost vlastníka domu, účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana faktických nájemníků, které s nájemcem pojila velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí a spoléhali se na zajištěnost své potřeby a nemohou ji „ze dne na den“ uspokojit jinak. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2896/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1782/2013) rovněž dospěla k závěru, že je třeba, aby soužití v bytě osob uvedených v § 706 odst. 1 obč. zák. s nájemcem mělo charakter trvalosti; soužití bylo považováno za trvalé, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčily o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trva