26 Cdo 355/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 355/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2004 Spisová značka:26 Cdo 355/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.355.2003.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 355/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Š. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. J. mladšímu, zastoupenému advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného M. J. staršího, zastoupeného advokátkou, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 21 C 162/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2002, č.j. 16 Co 171/2002-154, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 11. 2000, č.j. 21 C 162/97-100 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 6. 8. 1998, č.j. 21 C 162/97-41, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 1999, č.j. 53 Co 437/99-68, a věc byla se závazným právním názorem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu, „aby žalobkyně byla určena nájemkyní bytu sestávajícího ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím ve třetím patře domu č.p. 1885 v P., v ulici N. 30“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 1. 10. 2002, č.j. 16 Co 171/2002-154 (poté, co jeho rozsudek ze dne 20. 6. 2001, č.j. 53 Co 315/2001-115, byl k dovolání žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2002, č.j. 28 Cdo 449/2002-134, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech dovolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ve shodě s ním vzal za prokázáno, že předmětný byt byl přidělen v roce 1961 vedlejšímu účastníkovi (otci žalovaného), který v něm žil se svojí manželkou M. J. (matkou žalovaného) a jejich třemi dětmi (tj. se žalovaným a s dcerami O. a L.) nejpozději do roku 1975, kdy se z bytu odstěhoval k jiné ženě, že matka žalovaného v bytě žila až do své smrti (ke dni 1. 9. 1982), že v den její smrti s ní žil ve společné domácnosti žalovaný, jeho sestra O. (provdaná Ch.) a její nezletilý syn R. Ch. (dcera L. již předtím byt opustila), že O. Ch. se v březnu 1988 z předmětného bytu odstěhovala i se svými dětmi, že žalovaný uzavřel dne 10. 9. 1987 manželství se žalobkyní, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 1. 1. 1992, když předtím (v roce 1991) se žalovaný z předmětného bytu odstěhoval, že žalobkyně v předmětném bytě dosud bydlí, a že žalovaný uzavřel dne 10. 5. 1992 s Obvodním úřadem pro P. smlouvu o nájmu předmětného bytu. Odvolací soud konstatoval, že právní posouzení soudu prvního stupně ohledně otázky, zda (s ohledem na skutkový stav, který zůstal nezměněn) žalobkyni svědčí právo nájmu k předmětnému bytu, je zcela v souladu s právním názorem dovolacího soudu, vyjádřeným ve výše označeném zrušujícím rozsudku, na který pro stručnost odkázal. Z odůvodnění tohoto rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že smrtí M. J., matky žalovaného, která se stala po trvalém opuštění společné domácnosti jejím manželem (vedlejším účastníkem - otcem žalovaného) výlučnou uživatelkou předmětného bytu, vzniklo podle § 179 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění právo společného nájmu bytu žalovanému, jeho sestře O. Ch. a jejímu nezletilému synovi R. Ch. Existence tohoto práva, jehož režim se spravoval § 172 a násl. občanského zákoníku v tehdy platném znění, bránila tomu, aby uzavřením manželství žalovaného se žalobkyní vzniklo oběma k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely; žalobkyně užívala byt toliko z titulu svého rodinněprávního vztahu k žalovanému. Ke vzniku práva společného nájmu bytu manžely (svědčícího žalobkyni a žalovanému) nemohlo dojít ani poté, co sestra žalovaného se svým nezletilým synem předmětný byt dne 30. 3. 1988 opustila, neboť aplikace ustanovení § 181 ve spojení s § 179 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (ustanovení § 708 občanského zákoníku ve znění od 1. 1. 1992) nepřicházela v úvahu tehdy, kdy zemřel, resp. trvale opustil společnou domácnost občan, kterému svědčilo právo společného nájmu bytu (v této souvislosti odkázal na „nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I ÚS 34/98“). Odvolací soud uzavřel, že na správnost závěru soudu prvního stupně, že v dané věci je nutno žalobu zamítnout, nemůže mít vliv ani okolnost, zda soud prvního stupně správně posoudil naléhavost právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila odkazem na příslušné procesní ustanovení, a v němž uplatněný dovolací důvod podřadila ustanovení „§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ (nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem). Dovolatelka má zato, že ustanovení § 181 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 a ustanovení § 708 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 nebylo v napadeném rozsudku správně interpretováno. Namítá, že „z citovaného nálezu (míněn nález citovaný v napadeném rozsudku) vyplývá, že nemůže vzniknout společný nájem manželů tomu, kdo uzavřel sňatek se společným nájemcem bytu“, a že „ o tento případ se … v předmětné věci nejedná“. Uvádí, že „žalovaný M. J. mladší v době uzavření sňatku již totiž nebyl společným nájemcem, nýbrž podle názoru dovolatelky byl výlučným nájemcem bytu, neboť společný nájem sourozenců J. zanikl tím, že sestra žalobce O. J. se z předmětného bytu odstěhovala … a tím jí zanikl (společný) nájem bytu opuštěním společné domácnosti. Z povahy termínu „společný nájemce“ dle názoru dovolatelky vyplývá, že „nemůže existovat sám, musí existovat nejméně jedna další osoba…“. V době sňatku účastníků v předmětné věci (uvádí se dále v dovolání) však žádný další nájemce spolu se žalovaným v předmětném bytě nebyl, žádný další občan neměl k tomuto bytu právo, a nemohl proto být žalovaný M. J. ml. považován za společného nájemce“. Závěrem dovolatelka navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 11. 2000, projednal odvolací soud (jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku) správně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám