26 Cdo 3607/2019 – Nejvyšší soud

26 Cdo 3607/2019-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně FORESPO MAL a.s., se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Přípotoční 1519/10a, IČO: 01983512, zastoupené Mgr. Kateřinou Ryšavou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, proti žalované CARent Praha s.r.o., se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Kolbenova 609/38, IČO: 15888436, zastoupené JUDr. Tomášem Holubem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, o zaplacení částky 12.870.830,02 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 326/2016, o dovoláních obou účastnic proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. října 2018, č. j. 17 C 326/2016-153, ve vyhovujícím výroku I. tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 3.206.970,70 Kč, a dále v nákladových výrocích II., III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 13. října 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 12.870.830,02 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Z toho požadovala částku 8.412.532,28 Kč z titulu dlužného nájemného z tam specifikovaných nemovitostí v období od 13. srpna 2013 do 31. ledna 2014 a částku 4.458.297,74 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení s úhradou tam uvedených splátek nájemného v tam uvedených obdobích (dále též jen „smluvní pokuta“). Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. října 2018, č. j. 17 C 326/2016-153, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) částku 6.862.855,30 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení z titulu dlužného nájemného (za období od 16. září 2013 do 31. ledna 2014) a z titulu smluvní pokuty (z přisouzeného dlužného nájemného) částku 3.206.970,70 Kč (výrok I. – dále jen „vyhovující výrok I.“) a zamítl žalobu ohledně dlužného nájemného (za období od 13. srpna 2013 do 15. září 2013) v částce 1.549.676,90 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty (z nepřiznaného dlužného nájemného) v částce 1.251.327,- Kč (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III., IV. a V.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. května 2019, č. j. 62 Co 23/2019-181, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku I. tak, že zamítl žalobu ohledně smluvní pokuty v částce 3.206.970,70 Kč – dále jen „měnící výrok“; jinak ho v tomto výroku potvrdil – dále jen „potvrzující výrok“ (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky II., III. a IV.). Po částečném zopakování dokazování v odvolacím řízení učinil z provedených důkazů zejména následující skutková zjištění. Za účelem provozování podnikatelské činnosti žalované uzavřely dne 16. srpna 2013 žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná (tehdy jednající pod obchodní firmou A. Charouz, spol. s r. o.) jako nájemkyně smlouvu o nájmu tam specifikované budovy a pozemků (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) za nájemné v částce 1.260.395,83 Kč (plus DPH) měsíčně, které měla žalovaná platit vždy měsíčně předem nejpozději k desátému kalendářnímu dni v měsíci, za který se nájemné hradí, a to podle faktur vystavených žalobkyní nejpozději k pátému dni příslušného kalendářního měsíce. V čl. V bodu 1 Nájemní smlouvy žalovaná prohlásila, že je jí znám stav předmětných nemovitostí, že je považuje za způsobilé pro řádné užívání a že svým podpisem stvrzuje, že je přejímá v tomto stavu do užívání. V čl. V bodu 2 Nájemní smlouvy se pak žalobkyně zavázala předat jí předmětné nemovitosti nejpozději do třiceti pracovních dnů poté, co jako kupující podá ve svůj prospěch návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem na základě „kupní smlouvy“. O předání a převzetí nemovitostí měl být sepsán protokol, ve kterém účastnice svými podpisy potvrdí jejich převzetí a dále stav zařízení a vybavení, které je součástí a příslušenstvím nemovitostí. Ke dni předání předmětných nemovitostí do užívání žalované měl být rovněž zaznamenán stav měřidel energií. Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že nezaplatí-li žalovaná řádně a včas nájemné, je povinna zaplatit žalobkyni jednak úrok z prodlení ve výši stanovené obecně závaznými právními předpisy a jednak smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky za každý den prodlení. Nájemní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, přičemž žalobkyně byla oprávněna ho vypovědět s dvouměsíční výpovědní dobou, bude-li žalovaná v prodlení s placením nájemného déle než třicet dnů. Nájemní smlouva nabyla účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami s tím, že v případě, že se žalobkyně nestane vlastnicí předmětných nemovitostí do 15. listopadu 2013, v celém rozsahu se ruší. Žalobkyně se stala vlastnicí předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 16. srpna 2013. Dopisem z 29. listopadu 2013 vypověděla žalované nájem k nemovitostem s dvouměsíční výpovědní dobou, a to mimo jiné právě z důvodu jejího prodlení s placením nájemného delším třiceti dnů. Dopisem z 29. září 2016 (označeným jako Výzva k úhradě dluhu – upomínka před soudní žalobou) ji pak vyzvala k zaplacení dlužného nájemného za období od 16. srpna 2013 do 31. ledna 2014 v částce 8.412.532,28 Kč a dále také k úhradě „příslušenství“, jež vyčíslila ke dni 10. října 2016 částkou 4.390.997,48 Kč. Na tomto skutkovém základě odvolací soud předně dovodil, že účastnice si v Nájemní smlouvě nesjednaly podmínku, jež by vázala vznik nájemního poměru na protokolární předání nemovitostí, tj. odkládací podmínku ve smyslu § 36 odst. 2 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). V návaznosti na to zdůraznil, že žalobkyně (pronajímatelka) sice byla povinna předat předmětné nemovitosti žalované „protokolárně“, avšak nesplnění uvedené povinnosti neopravňovala žalovanou k neplnění základních povinností nájemkyně; uvedené pak platí tím spíše v situaci, kdy předmět nájmu jí byl důvěrně znám a přijala ho s účinky ke dni uzavření Nájemní smlouvy. Ostatně žalovaná se mohla obrátit na žalobkyni s výzvou k poskytnutí sjednaného plnění a neučinila-li tak, nemůže mít její nečinnost za následek zánik povinností plynoucích z nájemního poměru podle § 663 a násl. obč. zák. V uvedených souvislostech současně – s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu z 22. července 2004, sp. zn. 28 Cdo 1416/2003, a z 22. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005 – přičinil, že skutečnost, že nájemce nevyužil svého práva předmět nájmu užívat, ačkoli pronajímatel mu v tom nijak nebránil, není důvodem pro neplacení nájemného podle platně uzavřené nájemní smlouvy, a to ani s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.; nájemní smlouva je totiž smlouvou konsensuální, nikoli reálnou. Vycházeje z uvedených právních názorů uzavřel, že z hlediska nároku žalobkyně (pronajímatelky) na zaplacení nájemného je tak bez právního významu „tvrzená neexistence předání předmětu nájmu a neužívání předmětu nájmu po dobu trvání Nájemní smlouvy“. Za tohoto stavu pokládal rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný v rozsahu přisouzeného dlužného nájemného (v rozsahu nepřiznaného nájemného nebyl rozsudek soudu prvního stupně napaden odvoláním žádné z účastnic); proto ho v tomto rozsahu potvrdil ve vyhovujícím výroku I. Na rozdíl od soudu prvního stupně však shledal, že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady k tomu, aby žalobkyni mohl být přiznán (byť zčásti) též nárok na zaplacení smluvní pokuty. Zde konstatoval, že jelikož v Nájemní smlouvě nebyla sjednána splatnost smluvní pokuty (přičemž tuto splatnost zákon nestanoví a nebyla určena ani soudním rozhodnutím), mohlo podle § 563 obč. zák. dospět právo na její zaplacení teprve prvního dne poté, co žalobkyně požádala žalovanou o příslušné peněžité plnění. Uzavřel, že označila-li žalobkyně i přes poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“) k důkazu o tvrzení, že vyzvala žalovanou k uhrazení smluvní pokuty, toliko předžalobní upomínku z 29. září 2016, z níž však požadavek na zaplacení smluvní pokuty dostatečně určitě a srozumitelně (ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák.) nevyplýval, je žaloba v rozsahu požadavku na zaplacení smluvní pokuty předčasná. Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že ohledně smluvní pokuty v částce 3.206.970,70 Kč žalobu