26 Cdo 3621/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3621/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2012 Spisová značka:26 Cdo 3621/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.3621.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společný nájem bytu manžely Dotčené předpisy:§ 705 odst. 2 obč. zák. § 703 odst. 2 obč. zák. § 143a obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 10. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3621/2011 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. Š., bytem Č. B., J. K. 14, zastoupené JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Kněžská 11, proti žalovanému JUDr. J. Š., bytem Č. B., Č. L. 17, zastoupenému JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 36, o zrušení společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 54/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. ledna 2011, č. j. 19 Co 2423/2010-41, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2010, č. j. 16 C 54/2010-21, zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu sestávajícímu ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, ve III. podlaží domu v Č. B. (dále též jen „ předmětný byt“, resp. „byt“) a určil, že výlučnou nájemkyní a členkou družstva bude žalobkyně; dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 1. 2011, č. j. 19 Co 2423/2010-41, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že za trvání manželství byl účastníkům přidělen předmětný (družstevní) byt, že jejich manželství dosud trvá, avšak nežijí spolu nejméně od roku 2006, kdy se žalovaný odstěhoval, že předmětný byt v současné době užívá žalobkyně, že žalovaný je vlastníkem rodinného domu, který přenechal k užívání dceři, a dále nájemcem družstevního bytu, a že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 9 C 96/2007-27, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2007, bylo společné jmění účastníků zúženo až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Na tomto skutkovém podkladě dospěl soud prvního stupně k závěru, že v důsledku zúžení společného jmění účastníků rozhodnutím soudu podle § 148 odst. 2 obč. zák. se členská práva účastníků k předmětnému bytu stala předmětem nevypořádané masy majetku bývalého společného jmění manželů, kterou je třeba vypořádat (§ 149 a § 150 obč. zák.). Konstatoval, že „členská práva k družstevnímu bytu jsou vypořádávána, nedojde-li k dohodě, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, je však také nutno, opět nedojde-li k dohodě, přistoupit k žalobě na zrušení společného nájmu bytu a určení výlučného nájemce a člena družstva“. Postupoval proto analogicky (§ 853 obč. zák.) podle ustanovení § 705 odst. 2 obč.zák. a žalobě vyhověl, neboť jinak by bylo žalobkyni upřeno její právo domoci se vypořádání části bývalého společného jmění jinak než podle § 150 odst. 4 obč. zák. Určil, že bude výlučnou nájemkyní a členkou družstva, neboť v předmětném bytě bydlí a nemá – na rozdíl od žalovaného – jinou možnost bydlení. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. nelze v daném případě použít, a to ani analogicky (viz např. Dvořák, T.: K některým dalším otázkám členství v bytovém družstvu, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006), neboť zrušit společný nájem družstevního bytu a společné členství účastníků v družstvu lze pouze za podmínky, že manželství je rozvedeno a účastníci neuzavřeli dohodu o zrušení společného nájmu družstevního bytu. Dále uvedl, že ze zákona nelze dovodit, že zúžení společného jmění manželů má za následek zánik společného členství v družstvu (ten je vázán výhradně na zánik manželství, ne na zánik, či zúžení společného jmění manželů). V případě zúžení společného jmění manželů tak do něj již členský podíl náležet nemůže, nepatří však ani do výlučného majetku některého z manželů, zbývá tak (bez ohledu na způsob vypořádání společného jmění manželů) pouze jediná možnost, že členský podíl se stane předmětem podílového spoluvlastnictví obou manželů – společných členů družstva. V daném případě nepřipadá v úvahu ani použití § 702 odst. 2 obč. zák., jelikož u družstevních bytů řeší zánik společného nájmu bytu manžely ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Poté co, shrnula obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě nelze (a to ani analogicky) aplikovat ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák., a ztotožňuje se v tomto směru s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvádí, že použití analogie se v občanském právu zásadně připouští, jak plyne z ustanovení § 853 obč. zák., a že ani odvolacím soudem zmiňovaná kogentnost ustanovení § 705 odst. 2 obč. zák. nevylučuje možnost uplatnit citované ustanovení i na jiné, výslovně neupravené případy, tj. na situace, kdy se jedná o nerozvedené manžele. Je toho názoru, že v daném případě nelze použít právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006 (že dohodu podle § 705 obč. zák. mohou uzavřít pouze rozvedení manželé), neboť s projednávanou věcí má společné pouze to, že se jedná o dosud nerozvedené manžele, přičemž poukazuje na skutečnost, že účastníci, ač nejsou rozvedeni, spolu již více než šest let nežijí, a že žalovaný (který ji opustil, aby založil společnou domácnost s jinou ženou, s níž má dítě) je vlastníkem rodinného domu a členského podílu vážícího se k družstevnímu bytu v Č. B.). Uvádí, že zánik společného nájmu družstevního bytu u nerozvedených manželů není v zákoně řešen, to však neznamená, že byl zakázán. Domnívá se, že nastalou situaci je možno řešit analogicky i za pomoci právního institutu přechodu nájmu podle § 708 ve spojení § 707 odst. 1 obč. zák. (ustanovení § 707 odst. 2 obč. zák. sice upravuje odchylnou úpravu přechodu nájmu pro družstevní byty, ta se však vztahuje „pouze na dědické řízení“), neboť žalovaný trvale opustil společnou domácnost vedenou v bytě, vyklidil ho a veškeré náklady spojené s jeho užíváním hradí výlučně ona. Dále poukazuje rovněž na ustanovení § 702 odst. 2 obč. zák., které dává soudu možnost, aby v případech zvláštního zřetele hodných na návrh společného nájemce zrušil právo společného nájmu bytu, vznikne-li jím nezaviněný stav, který brání společnému užívání bytu nájemci a zároveň určil, kdo bude byt nadále užívat. Okolnosti dosvědčující vznik nezaviněného stavu na její straně byly (a to i s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) nejen tvrzeny, ale i prokázány. Ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně (byť to v jeho odůvodnění nebylo výslovně zmíněno) bylo vydáno i s ohledem na ustanovení § 3 obč. zák. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence uvedených vad nebyla dovolatelkou namítána a ani z obsahu spisu nevyplývá. Dovolatelka formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, k