26 Cdo 3946/2014 — Nejvyšší soud

26 Cdo 3946/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 11. 2014 Spisová značka:26 Cdo 3946/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.3946.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhradní byt Vyklizení bytu Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:§ 489 obč. zák. § 685 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 3946/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobců a/ Ing. L. H. a b/ Ing. V. H., obou bytem v Praze 6, Velvarská 1648/15, zastoupených Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3–Vinohradech, Kolínská 1686/13, proti žalovanému V. H., bytem v Praze 6, Velvarská 1648/15, zastoupenému JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Národní 365/43, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 99/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co 460/2013-74, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč k rukám Mgr. Luďka Šatalíka, advokáta se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Kolínská 1686/13, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 10 C 99/2012-23, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizenou žalobcům předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „bytovou jednotku č.1188/9 o velikosti 3+1 o celkové podlahové ploše 75 m2, jež se nachází v 5. nadzemním podlaží obytného domu č. p. Praze 6“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. ledna 2014, č. j. 17 Co 460/2013-74, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen tak, že žalovaný je povinen bytovou jednotku vyklidit a vyklizenou předat žalobcům do třiceti dnů po zajištění přístřeší; jinak ho v tomto výroku (ve výroku o vyklizení) potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (dále jen „nákladový výrok“). Soudy obou stupňů vyšly z následujícího skutkového stavu. Žalobci mají ve společném jmění manželů předmětnou bytovou jednotku. Ve věci sp. zn. 7 C 176/2005 Obvodního soudu pro Prahu 6 byla žalovanému rozsudkem tohoto soudu ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze uložena (pravomocně ke dni 17. února 2010) povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni Ing. L. H. do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu „byt č. o velikosti 3+1 sestávající ze tří pokojů, kuchyně, předsíně a příslušenství a nacházející se vpravo od schodiště ve třetím nadzemním podlaží domu čp. v Praze 6,“ (dále jen „byt V.). Jelikož žalovaný byt V. dobrovolně nevyklidil, podala žalobkyně Ing. L. H. návrh na exekuci a soudní exekutor vydal dne 1. března 2012 exekuční příkaz na jeho vyklizení z bytu V. do předmětné bytové jednotky jako bytu náhradního. Dne 23. března 2012 byl pak žalovaný přestěhován do předmětné bytové jednotky (jako bytu náhradního) a téhož dne podepsal předávací protokol obsahující rovněž stav měřidel. Následně žalobci zaslali žalovanému ohledně předmětné bytové jednotky návrh nájemní smlouvy, jejíž znění bylo zcela v souladu s rozhodnutím v exekuční věci vedené pod sp. zn. 34 EXE 1359/2010, avšak on tento návrh neakceptoval. Žalovaný po dobu, co užívá bytovou jednotku k bydlení, neposkytuje za její užívání žalobcům žádnou úhradu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaný užívá bytovou jednotku (ve spoluvlastnictví žalobců) bez právního důvodu (§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 ­– dále jen „obč. zák.“), neboť není jejím vlastníkem a v důsledku absence nájemní smlouvy ani jejím nájemcem. Za této situace žalobě vyhověly, přičemž odvolací soud – z důvodů uvedených ve svém rozsudku – vázal vyklizení žalovaného na zajištění přístřeší. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o.s.ř.“). Ve vztahu k nákladovému výroku uvedl, že „otázka nákladů řízení se odvíjí od I. výroku, jehož správnost … napadá a která je na něm závislá“. Jinak se jeho dovolací námitky upínají k potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku. Především zpochybnil správnost právního názoru, že předmětnou bytovou jednotku užívá bez právního důvodu. V této souvislosti namítl, že zajištění náhradního bytu v sobě zahrnuje nejen faktické zajištění jiného bytu, nýbrž – z důvodů vylíčených v dovolání – i zajištění právního titulu k takovému bytu. Konstatoval, že má-li mít zajištění náhradního bytu smysl, musí to být nutně spjato i „s určitým právním uspořádáním“. Za této situace nelze ani v případě absence nájemní smlouvy uvažovat o užívání bytu bez právního důvodu; podle dovolatele jde o „nepojmenovanou smlouvu s užívacím právem k bytu, která se svojí povahou blíží smlouvě o nájmu bytu“. To vše i s přihlédnutím k tomu, že žalobci mu zajistili náhradní byt ve svém dalším bytě a sami ho do tohoto bytu přestěhovali. Právním titulem pro užívání takto zajištěného bytu je však v daném případě rovněž souhlas žalobců. Dovolatel zastává rovněž názor, že z důvodů obšírně specifikovaných v dovolání měla být žaloba zamítnuta také pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, popřípadě aby zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalobci ve vyjádření k dovolání především namítli, že dovolatel nezdůvodnil, z jakého důvodu by mělo být dovolání přípustné; dále vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V posuzovaném případě jde o rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a v němž je řešena otázka hmotného práva (otázka právního důvodu užívání bytu, do něhož byl povinný /dovolatel/ vyklizen ve vykonávacím řízení vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání je proto pro řešení této otázky přípustné podle § 237 o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady dovolatel neuplatnil a z obsahu spisu nebyly zjištěny. Je-li předmětem přezkumné činnosti dovolací soudu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, je pro závěr, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí, a je nevýznamné, že s účinností od 1. ledna 2014 byly právní předpisy, z nichž