26 Cdo 4092/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4092/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 5. 2018 Spisová značka:26 Cdo 4092/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.4092.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní úkony Výpověď z nájmu bytu Lhůty Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4092/2017-500 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce J. H., P., proti žalované J. D., J., zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o zaplacení částky 16.080,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 210/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 11 Co 107/2017-456, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017, č. j. 11 Co 107/2017-456, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. prosince 2016, č. j. 9 C 210/2013-408, ve výroku I. tak, že se určuje, že tam specifikovaná výpověď z nájmu bytu je neplatná, a dále v nákladovém výroku II., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. srpna 2015, č. j. 9 C 210/2013-271, zamítl žalobu na zaplacení částky 16.080,- Kč a současně i žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 25. dubna 2013 (dále též jen „Výpověď“) z nájmu žalobce k „bytu o dvou místnostech situovanému ve 2. poschodí domu v P., (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. března 2016, č. j. 11 Co 431/2015-307, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.200,- Kč; jinak ho zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 16. prosince 2016, č. j. 9 C 210/2013-408, zamítl žalobu na určení, že Výpověď je neplatná, a také žalobu na zaplacení (zbývající) částky 12.880,- Kč (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 31. května 2017, č. j. 11 Co 107/2017-456, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že určil, že Výpověď je neplatná (dále jen „měnící výrok“), a potvrdil v části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 12.880,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II. – dále též „nákladový výrok II.“). Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů rovněž následující skutečnosti. Žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dopisem ze dne 25. dubna 2013 dala žalobci (nájemci bytu) výpověď z nájmu bytu, zásilku obsahující Výpověď předala k poštovní přepravě téhož dne, následující den byla po neúspěšném pokusu o doručení (z důvodu nezastižení adresáta) uložena na poště a žalobce si ji tam vyzvedl až 7. května 2013. Ve Výpovědi mimo jiné uvedla, že výpovědní lhůta činí tři měsíce a začne běžet prvním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž byla doručena, a skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce této výpovědní lhůty; ve vztahu k výpovědní lhůtě však současně dodala, že „výpověď počne běžet dnem 1. 5. 2013“ a že „nájem tak skončí k 31. 7. 2013“. Dopisem ze dne 16. května 2013 sdělila žalobci (v reakci na jeho návrh na „stažení“ Výpovědi), že vzhledem k tomu, že mu nebyla Výpověď doručena do konce dubna 2013, ale až dne 7. května 2013, počne výpovědní lhůta běžet 1. června 2013 a nájem tak skončí k 31. srpnu 2013. Na tomto skutkovém základě odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, a z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1611/2006, uzavřel, že Výpověď je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. listopadu 2011 do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) pro neurčité vymezení výpovědní lhůty (§ 710 odst. 2 obč. zák.). Podle jeho názoru totiž žalovanou použitý dvojí způsob tohoto vymezení neumožňuje jasně a konkrétně určit, ke kterému datu nájemní poměr skončí, tj. zda skončí posledním dnem třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž bude Výpověď doručena žalobci, či dnem 31. července 2013. Dodal, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná dodatečně dopisem ze dne 16. května 2013 sdělila žalobci, že obdržel-li Výpověď až dne 7. května 2013, skončí nájemní poměr k bytu ke dni 31. srpna 2013. Podle něj je tomu tak proto, že již učiněný projev vůle nelze jeho výkladem doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001). Za této situace zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobě na určení neplatnosti Výpovědi vyhověl. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. Nesouhlasila s názorem, že Výpověď je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčité vymezení výpovědní lhůty (§ 710 odst. 2 obč. zák.). Zdůraznila, že projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je určitý, jestliže je výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.) objektivně pochopitelný, tedy – řečeno jinak – může-li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností vnímat (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2818/99). Vyjádřila přesvědčení, že v tomto případě nemohl mít žalobce pochybnosti o tom, kdy počíná běžet výpovědní lhůta a kdy nájem končí, neboť z obsahu Výpovědi je patrné, že tato lhůta je tříměsíční a začne běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, kdy byla doručena. Zároveň podotkla, že v uvedené souvislosti jí nelze přičítat k tíži, že Výpověď nebyla žalobci doručena („ve smyslu fyzického obdržení dopisu“) již v dubnu 2013, neboť písemnosti, které mu zasílala, si úmyslně vyzvedával vždy až poslední den úložní lhůty (k tomu poukázala na žalobcův přednes při jednání dne 10. srpna 2016). Dodala, že jednostranný písemný projev vůle (jakým je i výpověď z nájmu bytu) ostatně působí vůči adresátovi již okamžikem (dnem), kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má objektivní možnost seznámit se s jeho obsahem (zde se dovolávala řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 4074/2009). Podle jejího mínění se Výpověď do žalobcovy dispoziční sféry dostala již v dubnu 2013 (konkrétně dne 26. dubna 2013), kdy byla zásilka obsahující tuto písemnost uložena na poště a žalobce tak měl objektivní možnost seznámit se s jejím obsahem. Z vyložených důvodů dovozovala, že právní závěr o neplatnosti Výpovědi nelze pokládat za správný. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a souvisejícím nákladovém výroku II. a věc (v tomto rozsahu) vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a mimo jiné navrhl, aby napadený rozsudek byl „potvrzen“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky neplatnosti Výpovědi podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčité vymezení výpovědní lhůty), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhod