26 Cdo 436/2023 — Nejvyšší soud

26 Cdo 436/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 5. 2023 Spisová značka:26 Cdo 436/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.436.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 7. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2170/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 436/2023-144 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce V. B., bytem XY, zastoupeného Mgr. Luďkem Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované M. J., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Valtrem, advokátem se sídlem v Praze, Čistovická 415/55, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 453/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2022, č. j. 62 Co 273/2022-109, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. února 2022, č. j. 18 C 453/2021-50, výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený předat tehdejším žalobcům P. B. a V. B. do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt číslo 17, o velikosti 1+1, sestávající se z kuchyně, pokoje a příslušenství, jenž se nachází na adrese XY, ve třetím podlaží domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, zapsaného na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 4. října 2022, č. j. 62 Co 273/2022-105, připustil, aby do řízení na místo žalobkyně P. B. vstoupil žalobce V. B. jako její procesní nástupce, a poté rozsudkem ze dne 12. října 2022, č. j. 62 Co 273/2022-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. (výrok I.), změnil ve výroku II. jen tak, že náklady řízení činí 15.800,- Kč, jinak ho i v tomto výroku potvrdil (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.). Dovolaní žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek pokládá dovolací soud za potřebné již na tomto místě zdůraznit, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). V soudní praxi není pochyb o tom, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním jednáním a musí tudíž splňovat obecné náležitosti právního jednání (viz § 545 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Kromě toho musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v § 2286 a § 2288 odst. 3 o. z. (ve vztahu k výpovědi bez výpovědní doby viz též § 2291 odst. 3 o. z.). Vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden výpovědní důvod, čemuž pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení § 2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení § 2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního jednání pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 5114/2017, či usnesení ze 16. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 27. srpna 2019, sp. zn. IV. ÚS 2158/19/). V projednávané věci dali tehdejší spoluvlastníci bytu P. B. a V. B. (tehdejší pronajímatelé) dovolatelce výpověď z nájmu bytu ze dne 11. března 2021 (dále jen „Výpověď“), kterou odůvodnili – s odkazem na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a/ a § 2276 o. z. – tvrzením, že z jim dostupných informací a podkladů je zřejmé, že v pronajatém bytě trvale nebydlí a že ho dala do podnájmu třetím osobám bez souhlasu pronajímatelů, o který ani nepožádala. Dále uvedli, že v současné době předmětný byt užívají jako podnájemkyně M. J. a E. J. Jestliže za daných okolností odvolací soud uzavřel, že výpovědní důvod byl ve výpovědi vymezen dostatečně určitě a srozumitelně, neodchýlil se od výše citovaných judikatorních závěrů; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pronajímatel totiž zpravidla přistoupí k dání výpovědi ze zmíněného důvodu za situace, kdy jsou mu známy osoby, které byt nájemce bez jeho souhlasu užívají; tyto osoby přitom tehdejší pronajímatelé ve Výpovědi individualizovali jménem. Argumentuje-li dovolatelka, s poukazem na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 26 Cdo 4134/2018, že z Výpovědi není zřejmé, v jakém časovém období byt neužívala a ve které době ho měly užívat podnájemkyně, pak přehlíží, že v citovaném usnesení Nejvyšší soud tyto další požadavky uvedl jako příkladmé pro případ, kdy by pronajímatel naopak nebyl schopen konkrétně označit osobu (neoprávněného) podnájemce. Proto z něj v žádném případě nelze dovozovat, že je povinen všechny tam vypočtené údaje ve výpovědi uvést vždy. Vyjádřeno jinak, v každém konkrétním případě může pro určité skutkové vymezení výpovědního důvodu postačovat uvedení jiných (různých) údajů, v závislosti na tom, které bude mít pronajímatel v daném případě k dispozici. Přitom pro naplnění dotčeného výpovědního důvodu není rozhodující, jak dlouho nájemce své povinnosti porušuje; postačí již samotná okolnost, že pronajatý byt v rozporu s ustanovením § 2276 o. z. podnajal. Jestliže je tudíž skutek uvedený ve výpovědi nezaměnitelný s jiným skutkem na základě jiných (ostatních) údajů, nebude již zapotřebí ve výpovědi uvádět (více či méně) přesný časový údaj o tom, kdy, resp. jak dlouho nájemce své povinnosti porušoval. Nadto lze alespoň rámcové vymezení časového období dovodit z okamžiku dání Výpovědi, jak přiléhavě uvedl již odvolací soud. Pro úplnost zbývá pouze dodat, že závěr o určitosti výpovědního důvodu podporují též námitky uplatňované v průběhu celého řízení, jimiž dovolatelka zcela konkrétně brojí proti oprávněnosti Výpovědi, tj. namítá, že v ní vymezený výpovědní důvod nebyl naplněn. V usnesení z 9. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 271/2022, Nejvyšší soud vyložil, že otázku souladu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy posuzuje soud v rámci úvahy o její neplatnosti (§ 580 o. z.). Soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.); závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, či z 12. prosince 2018, sp. zn. 26 Cdo 1727/2018). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedené právní jednání (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. září 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, a v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 viz např. rozsudky Nejvyššího soudu z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, a z 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, uveřejněné pod č. 17/2011 a č. 28/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na případy