26 Cdo 4514/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4514/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2019 Spisová značka:26 Cdo 4514/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.4514.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společenství vlastníků jednotek Dotčené předpisy:§ 20 odst. 3 předpisu č. 72/1994Sb. § 9a odst. 1 písm. a) předpisu č. 72/1994Sb. § 2 odst. 2 písm. c) bod 5 předpisu č. 458/2000Sb. ve znění do 31.12.2015 § 853 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4514/2017-164 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Veolia Energie ČR, a.s., IČO: 45193410, se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, 28. října 3337/7, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek XY, IČO: XY, se sídlem v XY, zastoupenému Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 147/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2017, č. j. 71 Co 308/2016–122, t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám Mgr. Jakuba Vyroubala, advokáta se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Na návrh žalovaného ze dne 3. 4. 2013 rozhodl Energetický regulační úřad (dále též jen „Úřad“) rozhodnutím ze dne 23. 12. 2013, č. j. 03766-28/2013-ERU, tak, že žalobkyni (dodavateli tepelné energie) uložil povinnost do deseti kalendářních dnů od právní moci rozhodnutí uzavřít s žalovaným (odběratelem tepelné energie) smlouvu o dodávce tepelné energie včetně jejích příloh ve znění uvedeném v příloze rozhodnutí, která je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí. Vyšel ze zjištění, že společnost Skanska Reality a.s., IČO 63995590, realizující výstavbu domu č. p. XY v XY, v ní vymezila prostor kotelny (která je společnou částí budovy), umístila do ní technologické zařízení k výrobě a distribuci tepelné energie a převedla jej do vlastnictví žalobkyně. Dne 23. 2. 2009 žalobkyně (dodavatel) a společnost Skanska Reality a.s., (odběratel) za účelem zajištění dodávek tepelné energie pro tento dům uzavřely smlouvu o dodávce tepelné energie pro vytápění a o dodávce teplé užitkové vody č. TUL57/09/06261/0009 (dále též jen „smlouva o dodávce tepla“ či „původní smlouva“). Poté, co společnost Skanska Reality a.s. převedla vlastnické právo k třetí bytové jednotce třetímu vlastníkovi, vznikl v domě ke dni 9. 7. 2009 žalovaný, který po žalobkyni požadoval uzavření nové smlouvy o dodávce tepla. Žalobkyně se uzavření nové smlouvy bránila, neboť dovozovala, že na žalovaného přešla práva a povinnosti z původní smlouvy, zejména z toho důvodu, že v prohlášení vlastníka budovy (společnosti Skanska Reality a.s.), vloženého do katastru nemovitostí, bylo výslovně uvedeno, že na vlastníky jednotek přecházejí práva a povinnosti ze smlouvy o dodávce tepla a TUV č. TUL57/09/06261/0009. Správní orgán se s názorem žalobkyně neztotožnil. Dospěl k závěru, že na základě prohlášení vlastníka budovy, jakožto jednostranného úkonu sloužícího k rozdělení budovy na jednotky a společné části, k přechodu práv a povinností z uvedené smlouvy na vlastníky jednotek dojít nemohlo. Přechod práv a povinností pak nelze dovodit ani z ustanovení § 20 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále též jen „zákon o vlastnictví bytů), podle něhož na nové vlastníky jednotek přecházejí pouze věcná práva a povinnosti, zejména zástavní práva a věcná břemena, ani z ustanovení § 13 odst. 6 citovaného zákona, který upravuje práva a povinnosti týkající se prostorů a zařízení sloužícím i jiným osobám než vlastníkům jednotek. V situaci, kdy mezi držitelem licence a zákazníkem nedošlo k dohodě o uzavření smlouvy, rozhodl na základě zmocnění vyplývajícího z ustanovení § 17 odst. 7 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona (dále jen „energetický zákon“). Na základě rozkladu podaného žalobkyní rozhodla předsedkyně Úřadu rozhodnutím ze dne 31. 3. 2014, č. j. 03766-41/2012-ERU, tak, že rozklad zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) podanou dne 13. 6. 2014 se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil rozhodnutí předsedkyně Úřadu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 03766-41/2013-ERU, tak, že návrh žalovaného na zahájení řízení ze dne 3. 4. 2013 zamítne. Zdůraznila, že přechod práv a povinností z původní smlouvy byl výslovně uveden v prohlášení vlastníka budovy a rovněž i v kupních smlouvách o převodu vlastnického práva k jednotlivým jednotkám, a považovala proto za nesprávný názor Úřadu, že k přechodu práv a povinností z původní smlouvy na žalovaného nedošlo. Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 3. 2016, č. j. 20 C 147/2014-92, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 5. 4. 2017, č. j. 71 Co 308/2016-122, rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl, že „rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 3. 2014, č. j. 03766-41/2013-ERU, se mění tak, že návrh Společenství pro dům č. p. XY, XY se sídlem XY, IČO XY ze dne 3. dubna 2013 označený jako žádost o rozhodnutí sporu – uzavření smlouvy o dodávce tepla, se zamítá. Tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 31. 3. 2014, pod č. j. 03766-41/2013-ERU v takovém rozsahu, v jakém je tímto rozsudkem dotčeno.“ Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu a po částečném doplnění dokazování dále zjistil následující skutečnosti. Smlouva o dodávce tepelné energie pro vytápění a o dodávce teplé užitkové vody č. TUL57/09/06261/0009 byla uzavřena na dobu určitou 20 let s účinností ode dne zahájení dodávky tepelné energie do objektu na základě výzvy ze strany odběratele. Ve smlouvě bylo dohodnuto, že v případě porušování smluvních povinností jednou ze smluvních stran, může druhá strana (po předchozí marné výzvě k nápravě) smlouvu vypovědět. Dále bylo ujednáno, že cena bude fakturována ve dvousložkové sazbě a bude odpovídat uvedeným vzorcům: R1 (náklady za palivo na vytápění), kdy každý Gigajoule naměřený nebo stanovený teoretickým výpočtem bude fakturován částkou R1 = 292,37 Kč/GJ, a R2 (platba za služby), kdy R2 = 657 526 Kč/rok při instalovaném výkonu 597 kW, tj. 1 101,4 Kč/kW/rok. Výchozí platby budou dále aktualizovány podle stanovených vzorců. V kupních smlouvách o převodu vlastnického práva k bytovým jednotkám pak bylo mimo jiné stanoveno, že na vlastníky jednotek přejdou práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o dodávce tepelné energie pro vytápění a o dodávce teplé užitkové vody č. TUL57/09/06261/0009. Po právní stránce věc posoudil podle zákona o vlastnictví bytů a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák“), a na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že je-li závazek ze smlouvy o dodávce tepelné energie označen v prohlášení vlastníka a ve smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky, přechodu závazku podle zákona o vlastnictví bytů nic nebrání. Měl za to, že z ustanovení § 20 odst. 3 a § 8 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů vyplývá, že přechod se může týkat jak práv věcných, tak práv závazkových, a vzhledem k tomu, že závazky z předmětné smlouvy o dodávce tepelné energie souvisejí s provozem domu, přešly na vlastníky bytových jednotek na základě spoluvlastnictví společných částí domu. Dále uvedl, že i když samotná smlouva o dodávce teplené energie byla uzavřena mezi dvěma obchodními společnostmi, smluvní strany si musely být vědomy toho, že v konečném důsledku bude zavazovat spotřebitele, a jedná se proto o spotřebitelský závazek. Neshledal však, že by ujednání o ceně energie bylo neplatné. Cena energie pro konkrétní rok byla stanovena pevnou částkou a ve smlouvě byly obsaženy (složité) vzorce, jakým mechanismem bude tato cena změněna, a pomocí těchto vzorců bylo možné cenu ověřit. Zdůraznil, že i když ve smlouvě byla sjednána možnost výpovědi pouze z důvodu porušení smluvních povinností, nejedná se o jediný způsob ukončení smluvního vztahu, neboť obecně platí, že odstoupit od smlouvy lze rovněž z důvodů uvedených v zákoně, např. z důvodu § 7 zákona č