26 Cdo 4600/2009 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4600/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2011 Spisová značka:26 Cdo 4600/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4600.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Výpověď z nájmu bytu Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 39 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4600/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců a/ F. P. a b/ M. P., zastoupených JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, proti žalované městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Jitkou Bukvářovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Za Hanspaulkou 876/11, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 233/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, č. j. 20 Co 50/2009-125, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám JUDr. Jana Hrdličky, advokáta se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 8 C 233/2007-104, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 22. 5. 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 7, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 3. nadzemním podlaží domu č.p. 188, v P., Vítkova 22“ (dále též jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 20 Co 50/2009-125, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď z nájmu žalobců k předmětnému bytu je neplatná; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) byla doručena výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou jim dopisem ze dne 22. 5. 2007 dala žalovaná (pronajímatelka bytu) zastoupená advokátkou JUDr. Jitkou Bukvářovou, zmocněnou starostou k podávání výpovědí z nájmu bytu dle § 711 odst. 2 písm. c) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“) plnou mocí ze dne 15. 5. 2006, že rada městské části Praha 8 usnesením ze dne 20. 12. 2006 schválila přílohu č. 1, 2 organizačního řádu úřadu městské části Praha 8, kterou s účinností od 1. 1. 2007 zmocnila vedoucího bytového odboru úřadu městské části Praha 8 mimo jiné „rozhodovat o podání výpovědí z nájmu bytů, dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části Praha 8 a správním firmám“, že žalovaná nevyhověla žádosti P. Z. (dcery žalobců) o uznání přechodu nájmu k předmětnému bytu, v níž tvrdila, že žalobci byt v lednu 2007 trvale opustili, že vedoucí bytového odboru úřadu městské části Praha 8 dal 3. 4. 2007 JUDr. Bukvářové pokyn k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu nebo dání výpovědi z nájmu předmětného bytu žalobcům. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – však dospěl k závěru, že zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 131/2000 Sb.“), společně se zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o obcích“) neumožňuje delegaci pravomocí rady obce (rady městské části) ve věci výpovědi nájmu bytu na bytový odbor obecního úřadu (úřadu městské části); poukázal přitom na to, že ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, sp.zn. 26 Cdo 350/2007. Za nesprávný považoval i závěr soudu prvního stupně, že neupravuje-li zákon č. 131/2000 Sb. možnost delegace pravomocí rady městské části, lze dovodit, že ji nevylučuje. Dovodil, že svěřuje-li zákon rozhodování v otázkách správy bytového fondu do kompetence rady městské části, nelze to považovat jen za její právo o takových otázkách rozhodnout, nýbrž i za její povinnost. Pouze rada městské části Prahy 8 byla oprávněna v rámci samostatné působnosti obce rozhodnout o vypovězení nájmu bytu žalobců, což však neučinila a Výpověď schválila až dodatečně usnesením ze dne 25. 2. 2009. Uzavřel, že Výpověď daná žalobcům bez předchozího projednání (schválení) v radě městské části Praha 8 je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona „obč. zák.“); absolutní neplatnost výpovědi přitom nelze zhojit ani jejím dodatečným schválením v radě městské části. Dovodil rovněž, že žalobci jako nájemci předmětného bytu jsou ve věci aktivně legitimováni (v průběhu odvolacího řízení již netvrdili, že by došlo k přechodu nájmu k předmětnému bytu na jejich dceru). Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně proto změnil tak, že žalobě vyhověl a určil, že Výpověď je neplatná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že Nejvyšší soud se v rozsudku sp.zn. 26 Cdo 350/2007 nezabýval otázkou přenesené působnosti, ani otázkou vůle rady městské části Praha 8 projevené již v rámci zmocnění. Zákonem č. 145/2001 Sb. byl vypuštěn zákaz přenesení pravomocí na úřad městských částí dříve upravený v § 81 odst. 2 větě druhé, § 94 odst. 1 a § 103 větě druhé zákona č. 131/2000 Sb. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který nepřipustil možnost delegace rozhodovacích pravomocí rady městské části na jiný orgán městské části. Podle jejího mínění, dává-li městská část výpověď z nájmu bytu, nevykonává tím veřejnou moc, nýbrž tak činí na základě práva, které pro ni vyplývá z postavení pronajímatele bytu; záležitosti ve věcech správy bytového fondu tak spadají do soukromoprávních vztahů. Poukázala na to, že zákaz svěřit starostovi nebo obecnímu úřadu rozhodování ze strany rady zakotvený v § 102 odst. 3 zákona o obcích se vztahuje jen k vyjmenovaným záležitostem a výpověď z nájmu bytu zde není uvedena. I když se zákon o obcích nevztahuje na hlavní město Prahu (§ 150 zákona o obcích), má za to, že úprava samosprávních celků vychází ze stejných principů. Dále namítla, že ne každý rozpor se zákonem v soukromoprávní sféře má automaticky za následek absolutní neplatnost právního úkonu. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/2004. Zdůraznila, že usnesením rady městské části Praha 8 z 18. 5. 2005 byla schválena změna provozního řádu správy domovního a bytového majetku, jenž je nedílnou součástí mandátních smluv uzavřených se správními firmami a podle přílohy č. 1, 2 organizačního řádu schválené usnesením rady městské části s účinností od 1. 1. 2007 byl vedoucí odboru zmocněn rozhodovat o podání žalob v souvislosti s výpovědí z nájmu bytu a dávat v těchto věcech pokyny právním zástupcům městské části, a že takový pokyn byl dán v předmětné věci dne 3. 4. 2007. Dále poukázala na to, že rada městské části Praha 8 svoji vůli stvrdila ještě usnesením ze dne 25. 2. 2009. Dodala, že tento právní názor zastával v minulosti v řadě svých rozhodnutí odvolací soud i soud prvního stupně, odlišné stanovisko v projednávané věci je proto nepředvídatelné a je výrazem právního pozitivizmu. Za nesprávné považovala i to, že odvolací soud se snažil řešit i otázku přechodu nájmu ze žalobců na jejich dceru, ačkoliv k řešení této otázky nebyli aktivně legitimováni. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání není přípustné, zpochybnili dovolací námitky žalované, ztotožnili se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto. Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 5. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud České republik