26 Cdo 483/2017 — Nejvyšší soud

26 Cdo 483/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2017 Spisová značka:26 Cdo 483/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:26.CDO.483.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 146 odst. 2 o. s. ř. § 150 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 483/2017-159 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně R. L., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalovaným 1/ P. F. a 2/ V. F., zastoupeným Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 85.986,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 36/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2016, č. j. 18 Co 290/2016-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu – dále jen „Návrh“), aby jí žalovaní zaplatili částku 85.986,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které měli na její úkor získat tím, že v letech 2012 a 2013 (dále též jen „rozhodné období“) užívali bez právního důvodu (resp. na základě „zřejmě fiktivní“ dohody o užívání bytu z 1. října 1980 – dále jen „Dohoda o užívání bytu“) tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Žalovaná částka měla představovat rozdíl mezi obvyklým nájemným a úhradami, které v rozhodném období žalovaní skutečně za užívání bytu zaplatili. Podáním došlým dne 14. června 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) vzala žalobkyně Návrh zpět s konstatováním, že „vzhledem k důkazům, které žalovaní v průběhu tohoto soudního řízení dodatečně předložili,… nadále netrvá na podané žalobě“ (viz podání na č. l. 120 spisu). Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. července 2016, č. j. 46 C 36/2015-129, řízení zastavil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 64.067,08 Kč (výrok II. – dále též jen „nákladový výrok II.“). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. září 2016, č. j. 18 Co 290/2016-141, citované usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku II. potvrdil (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9.152,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že to byla žalobkyně, kdo zavinil, že řízení muselo být zastaveno (§ 146 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), vzala-li Návrh zpět z důvodu změny svého procesního stanoviska. Současně nepřisvědčil odvolací námitce, že soud prvního stupně měl z důvodů hodných zvláštního zřetele žalovaným právo na náhradu nákladů řízení odepřít postupem podle § 150 o. s. ř. Za této situace usnesení soudu prvního stupně v napadeném nákladovém výroku II. potvrdil. Jde-li o výrok o nákladech odvolacího řízení, odkázal na ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. V dovolání především namítla, že byl nepřezkoumatelný nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně (proto, že v něm schází bližší odůvodnění závěru, že v daném případě nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.), že odvolací soud měl proto uvedený výrok bez dalšího zrušit a neučinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2478/2009). Zároveň odvolacímu soudu vytkla, že rovněž jeho právního posouzení trpí nedostatky, jež činí nepřezkoumatelným potvrzující výrok I., neboť se v něm nevypořádal se všemi námitkami, které v tomto směru uplatnila, včetně právních názorů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2862/07, na nějž odkázala v odvolání (zde se dovolávala rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 4389/2009 a sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 a dále rovněž nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3324/15). Poté – z důvodů popsaných v dovolání – vyjádřila nesouhlas se závěrem, že zavinila zastavení řízení a je proto povinna hradit náklady řízení žalovaným podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Současně namítla, že i kdyby zavinila zastavení řízení a měla hradit jeho náklady podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., bylo namístě žalovaným odepřít právo na náhradu nákladů řízení postupem podle § 150 o. s. ř. Ve vztahu k výroku o nákladech odvolacího řízení pak uvedla, že – z důvodů tam uvedených – výši těchto nákladů odvolací soud vypočetl z nesprávně stanovené tarifní hodnoty. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i nákladový výrok II. usnesení soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou (za použití způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) nastolené procesní otázky zavinění zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. a existence důvodů hodných zvláštního zřetele, pro něž nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 o. s. ř.), vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. V posuzovaném případě – vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám – však především nelze ztratit ze zřetele, že podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z toho vyplývá, že důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody. Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. však dovolatelka právě takový (nezpůsobilý) důvod rovněž uplatnila, a to námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí obou soudů ve výrocích týkajících se nákladů prvostupňového řízení. Dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že dotčená rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná, jelikož dovolatelkou tvrzené nedostatky jejich odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání a dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úprava náhrady nákladů řízení v § 146 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o. s. ř. neumožňuje soudu, aby v případě zastavení řízení bez dalšího žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Zastavuje-li soud řízení, musí se zabývat tím, zda některý z účastníků toto zastavení zavinil. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí žaloby, žalobce zastavení řízení nezavinil v případě, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného. Jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva. Nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního. Zda šlo o důvodně podanou žalobu je proto nutno posuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce), tedy zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil nárok žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost. Nárok uplatněný žalobou nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, jako to, co bylo uplatněno žalobním petitem, žalobu je třeba vnímat jako celek, neboť nejen žalobní petit, ale i žalobní tvrzení vyjadřují, proč se žalobce domáhá daného plnění (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989 – 991, a v soudní praxi např. usnesení Nejvyššího soudu z 9. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, či ze 14. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2172/2016, a rozhodnutí Ústavního soudu z 1. dubna 2003, sp. zn. II. ÚS 563/01, z 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 2899/10 /tj. rozhodnutí, na které odkázala dovolatelka/, či ze 17. ledna 2017, sp. zn. III. ÚS 2741/16). V posuzovaném případě se dovolatelka domáhala, aby jí žalovaní