Nejvyšší soud 26 Cdo 49/2024 – Vyklizení nemovitostí

Okresní soud ve Vyškově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 1. 2022, č. j. 4 C 239/2020-70, ve znění usnesení ze dne 8. 3. 2022, č. j. 4 C 239/2020-76, uložil žalované povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit „pozemek parc. č. XY v k. ú. XY společně se stavbou XY č. p. XY, rodinný dům, která je jeho součástí, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY společně se stavbou bez č. p. nebo ev., která je jeho součástí, to vše v katastrálním území XY“ (dále jen „Nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 8. 2023, č. j. 16 Co 148/2022-129, rozsudek soudu prvního stupně (ve znění jeho opravného usnesení) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Za správná považoval skutková zjištění soudu prvního stupně, že Nemovitosti byly původně ve spoluvlastnictví V. V. (manžela žalované) a jedné z jeho dcer H. S. Darovací smlouvou ze dne 5. 5. 2008 převedl pan V. svůj spoluvlastnický podíl na svou další dceru D. J. (matku žalobce). Ta spolu s druhou spoluvlastnicí H. S. kupní smlouvou ze dne 25. 5. 2009 převedla vlastnictví Nemovitostí na žalobce, který je v současné době zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí. Žalovaná a její manžel užívali Nemovitosti na základě dohody o jejich bezplatném doživotním užívání, kterou dne 5. 12. 2007 uzavřeli s D. J. Poté, co v roce 2019 manžel žalované zemřel, žalobce ji vyzval k vyklizení Nemovitostí. Žalovaná (v postavení žalobkyně) se následně v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 43/2020 domáhala určení, že Nemovitosti jsou v její prospěch zatíženy věcným břemenem, a to právem služebnosti bytu, spočívající v právu doživotního bezplatného užívání pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu s č. p. XY pro obec a k. ú. XY. Její žaloba byla pravomocně zamítnuta, neboť soudy dospěly k závěru, že nemohla být v dobré víře, pokud věděla, že právo odpovídající věcnému břemeni vykonává na základě dohody ze dne 5. 12. 2007, kterou uzavřela D. J., jež (v té době) nebyla vlastníkem věci.

Nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dále (mimo jiné) zjistil, že žalovaná (v postavení žalobkyně) u Okresního soudu ve Vyškově zahájila řízení o určení, že vlastníkem Nemovitostí byl ke dni své smrti pan V. V., nar. XY, zemřelý dne XY. Dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 1. 2. 2023, č. j. 6 C 246/2022-128, byla její žaloba zamítnuta.

Odvolací soud poté, co si ověřil, že žalobce je nadále evidován jako výlučný vlastník Nemovitostí v katastru nemovitostí, nevyhověl návrhu žalované na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 246/2022 a ztotožnil se s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že nevzniklo-li právo odpovídající věcnému břemeni, mohla žalovaná Nemovitosti užívat toliko na základě výprosy, která však byla ve smyslu § 2190 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), odvolána. Žalované proto nesvědčí žádný titul, na jehož základě by mohla Nemovitosti dále užívat. Nadto shledal její jednání v rozporu s dobrými mravy, neboť, ač si musí být této skutečnosti vědoma, Nemovitosti nevyklidila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že odvolací soud měl jako otázku předběžnou zkoumat platnost titulu, na jehož základě žalobce nabyl Nemovitosti do svého vlastnictví, a pokud tak neučinil, odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98. Také měla za to, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda v řízení o vyklizení nemovitosti je soud povinen zkoumat otázku aktivní legitimace žalobce, je-li v jiném soudním řízení mezi stejnými účastníky popíráno jeho vlastnické právo, případně, zda je povinen vyčkat takového rozhodnutí. Nesouhlasila ani s tím, jak odvolací soud posoudil otázku dobrých mravů, a vyjádřila přesvědčení, že nemravné je naopak jednání žalobce. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2700/15 (správně III. ÚS 2700/15), a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2223/2020, a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné, neboť při řešení otázky, zda řízení o vyklizení nemovitosti má být přerušeno do doby pravomocného skončení řízení o žalobě vyklizované na určení, že zůstavitel (její manžel) byl ke dni svého úmrtí spoluvlastníkem vyklizované nemovité věci, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V případě fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že postup podle citovaného ustanovení záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, či odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).

V rozsudku ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6036/2016, pak Nejvyšší soud dále dovodil, že domáhá-li se vyklizovaný právní nástupce zemřelé osoby určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí (spolu)vlastníkem nemovité věci, která nebyla projednána v dědickém řízení a jejímž vlastníkem je podle údajů katastru nemovitostí jiná osoba než zůstavitel, je namístě v tomto případě řízení o jejím vyklizení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř.) do doby pravomocného skončení uvedeného řízení. To neplatí, vyšlo-li v řízení najevo, že po smrti zůstavitele nastala právní skutečnost, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Uvedené určení se totiž vztahuje ke dni smrti zůstavitele a později nastalé okolnosti se při tomto určení nezohledňují (obsahově shodný závěr vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001).

Jak se podává ze skutkových zjištění odvolacího soudu, žalovaná, která je možnou dědičkou (§ 1635 a násl. o. z.), se u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 246/2022 domáhá určení, že vlastníkem Nemovitostí byl ke dni své smrti její zesnulý manžel pan V. V. Měl-li snad odvolací soud za to, že závěry shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 6036/2016 se zde neprosadí, měl v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, proč se od nich odchyluje (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 451/05, či ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16). Odvolací soud ale pouze obecně konstatoval, že „ze všech dosud provedených důkazů učiněných jak v tomto řízení, tak i v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 43/2020, bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí“, aniž se však vůbec zabýval tím, zda a jakými argumenty žalovaná zpochybňuje darovací smlouvu ze dne 5. 5. 2008, kterou pan V. převedl svůj spoluvlastnický podíl na paní J. Sama skutečnost, že žalobce je zapsán jako vlastník Nemovitostí v katastru nemovitostí, odchylku od judikatury v tomto případě odůvodnit nemůže, neboť právě stav, který je zapsán v katastru nemovitostí, žalovaná zpochybňuje podanou určovací žalobou.

Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že není namístě řízení přerušit do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 246/2022, aniž zkoumal, zda se případně projednávaná věc po skutkové stránce odchyluje od věci řešené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 6036/2016, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem. Otázkou rozporu jednání žalobce s dobrými mravy, dovoláním rovněž zpochybněnou, se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť s ohledem na výše učiněné závěry je (v této fázi řízení) bezpředmětná.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).