26 Cdo 4906/2007 — Nejvyšší soud

26 Cdo 4906/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 10. 2009 Spisová značka:26 Cdo 4906/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4906.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 4906/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) R. K., b) I. K., c) Z. M. a d) F. V., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. V. T., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 248/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2007, č. j. 53 Co 83/2007-131, takto: I.   Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.749,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2006, č. j. 13 C 248/2004-114, uložil žalovanému vyklidit a vyklizený předat do 60 dnů od právní moci rozsudku byt č. 10 sestávající z 1+1 s příslušenstvím ve 3. podlaží (2. patře) domu č. p. 179, v k. ú. K., v P. 8, ulici K. 26, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 53 Co 83/2007-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Z provedených důkazů vzaly oba soudy mimo jiné za zjištěno, že žalobci jsou vlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že uživatelem předmětného bytu byl J. Ch., na kterého právo osobního užívání bytu přešlo po smrti jeho babičky R. Ch., s níž žil od počátku 60. let ve společné domácnosti, že jeho manželka E. Ch. v bytě nikdy nebydlela, že v roce 1966 bylo jejich manželství rozvedeno, že J. Ch. dne 9. 6. 1969 žádal o přivolení k přenechání části bytu do užívání žalovanému, který žádost rovněž podepsal, že 13. 6. 1969 uzavřeli J. Ch. a žalovaný dohodu o přenechání části bytu do užívání a že ONV v P. 8 dne 29. 7. 1969 žádosti ze dne 9. 6. 1969 vyhověl. J. Ch. odjel v srpnu 1969 studovat do Spolkové republiky Německo, kde se od ledna 1970 zdržoval bez platného povolení, byl proto také trestně stíhán a do bytu se již nevrátil. Na základě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že J. Ch. nežil ve společné domácnosti se žalovaným v předmětném bytě přinejmenším ke dni 29. 7. 1969. K tomuto datu s přivolením uděleným podle § 34 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byla mezi J. Ch. a žalovaným platně uzavřena smlouva o přenechání části bytu do užívání podle § 394 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Uzavření takové dohody bylo pojmově vyloučeno mezi uživatelem bytu a osobou sdílející s ním společnou domácnost, přičemž svědek J. Ch. ani o vedení společné domácnosti se žalovaným nehovořil – popsal soužití v bytě jako soužití kamarádů, kteří hradí náklady bydlení napůl. Zánikem práva užívání bytu J. Ch. zaniklo i odvozené právo žalovaného užívat část bytu, vyplývající z dohody z 13. 6. 1969. I kdyby po 29. 7. 1969 začali J. Ch. a žalovaný společně hospodařit, tak ke dni 1. 1. 1970, kdy J. Ch. svým chováním (setrváním v SRN) manifestoval odchod z bytu, neuplynula doba jednoho roku trvání společné domácnosti potřebná podle § 159 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku pro přechod užívacího práva k bytu na žalovaného. Žalovaný tak užívá dlouhodobě byt bez právního důvodu a tato dlouhodobost sama o sobě nemůže vést k zamítnutí žaloby. Žalovaný za užívání bytu žalobcům nic neplatí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“). Dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř., tj. že v řízení došlo k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Vytýká odvolacímu soudu, že považoval skutkový stav za náležitě zjištěný, ačkoliv žalobce se původně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení nájemného, a po připuštění změny žaloby na vyklizení bytu neprovedl jím navržené důkazy. Soud ho ani nepoučil podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, že může navrhnout důkazy k prokázání všech svých tvrzení (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn.  29 Odo 212/2003). Soudy tak nesprávně čerpaly skutková zjištění ohledně vedení společné domácnosti z výpovědi J. Ch., který byl vyslechnut před změnou žaloby k jinému předmětu řízení, a návrhu žalovaného na jeho opětovný výslech vyhověno nebylo. Žalovaný nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že smlouva o přenechání části bytu do užívání z roku 1969 – smlouva o podnájmu, vylučovala vedení společné domácnosti. Smlouva je neplatná, nebyla totiž „obsahově funkční,“ neboť byla uzavřena jen z důvodu jistoty bydlení žalovaného pro případ dalších událostí, spojených s odchodem J. Ch. do ciziny. Žalovaný a J. Ch. spolu fakticky společnou domácnost vedli a když J. Ch. společnou domácnost opustil, došlo k přechodu užívacího práva k bytu na žalovaného. Podle žalovaného nebyla věc posouzena správně ani podle § 3 obč. zák., neboť žalovaný je invalidní občan, bydlí v předmětném bytě desítky let a bylo s ním jednáno jako s nájemcem tohoto bytu. Žalobci se nyní po něm dožadují vydání bezdůvodného obohacení, což je pro něj likvidační. Navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutkové i právní závěry soudů obou stupňů považují za správné, a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto. Podle čl. II bodu 12  věty před středníkem zákona č. 7/2009, kterým se mění zákona č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 21. června 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o.s.ř.“).     Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, není však přípustné. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Protože § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle § 237 odst. 1 psím. c) o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá z toho, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Pokud žalovaný namítl, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], přehlédl, že samy o sobě takové vady přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005 ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005 a dále rozhodnutí Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 10/06, z 12. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06 a z 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).  Nad rámec uvedeného lze dodat, že podle § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž není povinen provést všechny navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), a neučinil-li tak, může