26 Cdo 522/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 522/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 5. 2021 Spisová značka:26 Cdo 522/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.522.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva nájemní Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:26. 7. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2046/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 522/2021-516 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s., se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, IČO: 26348349, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové – Novém Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO: 42196451, zastoupenému JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2.475.024, 20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 412/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. července 2020, č. j. 25 Co 118/2020-467, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.409,- Kč k rukám JUDr. Pavla Tomka, advokáta se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 2.475.184, 20 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které se mu mělo dostat tím, že mu uhradila na nájemném z tam uvedených pozemků (dále jen „pozemky“) v tam specifikovaném období (dále jen „žalované období“) vyšší částku, než na kterou měl právo podle nájemní smlouvy ze dne 27. dubna 2007, č. A/22967944 (dále jen „Smlouva“), ve znění dodatků č. 1 ze dne 28. prosince 2007 a č. 2 ze dne 6. srpna 2009 (dále též jen „Dodatky“). Okresní soud v Sokolově (soud prvního stupně) – poté, co jeho v pořadí první (zamítavý) rozsudek ze dne 28. června 2017, č. j. 12 C 412/2016-181, a v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 12 C 412/2016-315, byly k odvolání žalobkyně (první z nich) a k odvolání žalovaného (druhý z nich) zrušeny usneseními Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 30. ledna 2018, č. j. 25 Co 244/2017-210, a ze dne 27. května 2019, č. j. 25 Co 42/2019-346, a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 16. prosince 2019, č. j. 12 C 412/2016-413, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 2.248.969, 60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně (zbývající) částky 226.054, 60 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 29. července 2020, č. j. 25 Co 118/2020-467, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok I.) a změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni (do tří dnů od právní moci rozsudku) rovněž částku 226.054,60 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.). Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, je z posléze uvedených příčin zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, či ze 17. prosince 2019, č. j. 26 Cdo 3435/2019). Ve vztahu k otázce rozporu výkonu práva s dobrými mravy (nastolené v závěru dovolání) schází v dovolání náležité vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Přitom ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, o který – jeden – ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání má v souzené věci jít. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se dotčenou právní otázkou mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, či z 6. srpna 2019, č. j. 26 Cdo 1898/2019). S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud dále připomíná, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 větu první o. s. ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právě takové (nezpůsobilé) důvody však dovolatel v dovolání rovněž uplatnil. Vady řízení uplatnil dovolací námitkou, že napadené rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na řádné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nad rámec toho, co bylo řečeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí, dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že napadené rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně – pro úplnost – připomíná, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, Ruiz Torija versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, Higgins versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a Hirvisaari versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná). Prostřednictvím (rovněž nezpůsobilých) skutkových námitek se pak dovolatel pokusil zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu rozhodného pro určení výše nájemného z pozemk