26 Cdo 567/2001 — Nejvyšší soud

26 Cdo 567/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 1. 2002 Spisová značka:26 Cdo 567/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.567.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 567/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. J., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 27/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 594/99-75, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. července 1999, č. j. 3 C 27/97-54, zamítl žalobu na určení, že „povinnost žalované vyklidit a vyklizený odevzdat tehdejší majitelce R. P. byt v domě čp. 161 v L. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), stanovená v rozhodnutí Místního národního výboru L. č. j. 639/76 ze dne 23. prosince 1976, není vázána na zajištění náhradního bytu“, a zároveň zamítl i žalobu na stanovení povinnosti žalované byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat (do patnácti dnů od právní moci rozsudku). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. května 2000, č. j. 26 Co 594/99-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (s tím, že vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal na zajištění přístřeší) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů dovodily, že bylo - li rozhodnutím dřívějšího Místního národního výboru v L. ze dne 23. prosince 1976, č. j. 639/76 – zdrav., žalované (a jejímu manželovi) podle § 40 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), zrušeno užívací právo k předmětnému bytu s tím, že právo byt užívat zanikne dnem, kdy jim bude přidělen náhradní byt, pak určení, že vyklizovací povinnost z bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku není namístě zajišťování náhradního bytu pro žalovanou (její manžel v mezidobí zemřel). Soud prvního stupně žalobu zamítl poté, co dovodil, že ke změně poměrů nedošlo. Naproti tomu odvolací soud žalobě v konečném důsledku vyhověl, neboť usoudil na změnu poměrů především z toho, že žalovaná jako osoba, jejíž nájemní poměr skončil, soustavně a dlouhodobě řádně neplní povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Tak především od roku 1992 platí nájemné v částce, kterou si sama určila, a přitom nerespektuje několikeré zvýšení nájemného, tudíž neplatí nájemné v plné výši, a dále odmítá žalobci zpřístupnit předmětný byt. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§ 238 odst. 1“ (správně § 238 odst. 1 písm. a/) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Námitkou, že výše nájemného nebyla a dosud není řádně stanovena, zpochybnila v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkového zjištění, že od roku 1992 neplatí nájemné v plné výši. V této souvislosti dodala, že ani v rámci schváleného smíru ve věci sp. zn. 3 C 1645/92 Okresního soudu Praha-západ nebyla výše nájemného objasněna, neboť účastníci se v něm dohodli na zaplacení částky 21.500,- Kč bez toho, že by byla dohodnuta výše měsíčního nájemného. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadla právní závěr, že v daném případě došlo ke změně poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy. Nebyla-li výše nájemného řádně stanovena, nelze – podle názoru žalované – usoudit na změnu poměrů s odůvodněním, že nájemné nebylo placeno v plné výši. V této souvislosti pak podle žalované nelze pominout ani skutečnost, že zatímco ona předmětný byt užívá k trvalému bydlení, chce jej žalobce užívat pouze k rekreaci, a dále ani to, že je jí 71 let, je poživatelkou starobního důchodu a není schopna si na své náklady opatřit vlastní bydlení. Proto je výkon práv žalobce, směřující k „vystěhování žalované do přístřeší“, v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud především odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a poté je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že uzavřením smíru ve věci sp. zn. 3 C 1645/92 Okresního soudu Praha-západ nebyla nijak zpochybněna výše měsíčního nájemného podle znaleckého posudku; na částku 21.500,- Kč totiž žalobce nakonec přistoupil pouze ve snaze ukončit dlouholetý spor. Dodal, že i po ukončení zmíněného řízení platí žalovaná nájemné v částce, kterou si opět sama stanovila. Současně ve vyjádření obsáhle popsal rozpory, které mezi ním a žalovanou ohledně předmětného bytu vznikají. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 24. května 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) dovolatelky, a že je podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu. Ustanovením § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání odůvodnit, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká - li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dosp