26 Cdo 586/99 – Nejvyšší soud

26 Cdo 586/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce města M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ I. K., zastoupenému advokátem, a 2/ S. K., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 238/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 17 Co 585/98 - 47, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1998, č.j. 17 Co 585/98 - 47, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. července 1998, č.j. 6 C 238/98 - 36, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 31. 7. 1998, č. j. 6 C 238/98 - 36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby oba žalovaní a "všichni, kdo s nimi bydlí", vyklidili byt č. 4 ve druhém poschodí domu čp. 27 v obci a katastrálním území M. T., který sestává ze tří pokojů, kuchyně, předsíně, koupelny a WC (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyklizení předmětného bytu se žalobce, označující se za vlastníka domu čp. 27, domáhal, protože podle jeho názoru byla smlouva o převodu bytu do vlastnictví žalovaných, uzavřená v roce 1989, neplatná pro rozpor s tehdy platnými právními předpisy. Soud prvního stupně, který řešil otázku platnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 6. 1989 mezi bývalým Podnikem bytového hospodářství ve S. a oběma žalovanými ohledně předmětného bytu a spoluvlastnického podílu na společných částech domu (dále též jen "smlouva ze dne 30. 6. 1989" nebo "smlouva"), jako otázku předběžnou, dospěl k závěru, že tato smlouva svým obsahem ani účelem nebyla v rozporu se zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/1978 Sb. (dále též jen "zákon č. 52/1966 Sb."). Konstatoval, že sice byla v rozporu s prováděcí vyhláškou k § 24 zákona č. 52/1966 Sb., tato vyhláška však podle názoru okresního soudu nepřípustně modifikovala účel zákona č. 52/1966 Sb., což bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Okresní soud vyslovil právní názor, že rozpor smlouvy ze dne 30. 6. 1989 s podzákonným právním předpisem neznamenal její neplatnost, jestliže smlouva byla v souladu s obsahem a účelem zákona. Při rozhodování vzal soud prvního stupně v úvahu i to, že žalovaní vyřešili své bytové poměry, předešli poškozování bytu i domu, a že vlastnického práva nabyli v dobré víře. Jiný výklad by byl podle názoru soudu prvního stupně porušením principu rovnosti subjektů při nabývání a ochraně vlastnických práv (článek 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Protože žalobce opřel svou žalobu jedině o tvrzenou neplatnost smlouvy ze dne 30. 6. 1989, a okresní soud tuto smlouvu shledal platnou, žalobě na vyklizení předmětného bytu nevyhověl. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 1998, č. j. 17 Co 585/98 - 47, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že oba žalované a všechny, kdo s nimi v předmětném bytě bydlí, zavázal, aby tento byt vyklidili do dvou měsíců od právní moci rozsudku, a rozhodl zároveň o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl však k odlišným právním závěrům. Konstatoval, že na daný případ se vztahuje zákon č. 52/1966 Sb. a prováděcí vyhláška č. 47/1978 Sb. Ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb. vylučovalo z prodeje mimo jiné i byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Jelikož v domě, v němž je předmětný byt, se takový nebytový prostor nacházel (šlo o prodejnu Domácích potřeb, státního podniku, umístěnou v přízemí domu), byl právní úkon spočívající v prodeji bytu, "v rozporu s předpisem kogentní povahy", jako takový odporoval svým obsahem zákonu a byl tedy ze zákona absolutně neplatný. "Jím zamýšlené následky nenastaly" - pokračoval odvolací soud - "a soud k takovéto neplatnosti přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti (ex officio)". Krajský soud tedy dovodil, že smlouva ze dne 30. 6. 1989 nevyhovovala všem náležitostem stanoveným zákonem v době jejího uzavření, byla proto právním úkonem nedovoleným, příčícím se obecně závazným předpisům, "působícím neplatnost (nulitu) zásadně od samého počátku (ex tunc)", a je proto neplatná. Přitom ani skutečnost, že smlouva byla sepsána a registrována státním notářstvím, nebrání tomu, aby byla v soudním řízení její platnost posouzena podle § 39 obč. zák., popř. podle jiných zákonných ustanovení (zde krajský soud odkázal na rozhodnutí "R 65/72", uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud tak uzavřel, že žalobce je jako vlastník aktivně legitimován domáhat se vlastnickou žalobou vyklizení bytu žalovanými, kteří nejsou vlastníky předmětného bytu, neboť má podle § 126 odst. 1 obč. zák. právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. Dvouměsíční lhůtu k vyklizení bytu, kterou zároveň stanovil, odůvodnil odvolací soud tím, že ji "pokládá vzhledem k tomu, že žalovaní byt trvale neužívají, za přiměřenou". Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci 5. 1. 1999, bylo nejprve podáno společné dovolání obou žalovaných, zastoupených advokátem JUDr. B. V. (toto dovolání, sepsané dne 12. 1. 1999, došlo soudu prvního stupně dne 20. 1. 1999). Přípustnost dovolání byla opřena o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a dovolatelé v něm uplatnili dovolací důvody podřazené § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. Namítali, že odvolací soud neprovedl dokazování, kterým by mohl prokázat důvodnost žaloby. Žaloba totiž spočívala na tom, že žalovaní měli svými zásahy rušit vlastnické právo žalobce k předmětnému bytu. Zatímco soud prvního stupně toto dokazování vzhledem ke svému rozhodnutí - pro žalobce nepříznivému - provádět nemusel, pro odvolací soud byla tato zjištění nezbytnou podmínkou pro vydání vyhovujícího rozsudku. Dovolatelé se domnívají, že rozhodnutí odvolacího soudu je "po skutkové stránce nepřezkoumatelné", neboť krajský soud zejména neodůvodnil, "čím měl prokázán žalobcovo tvrzení o užívání části jeho nemovitosti žalovanými..., ... když to alespoň prvý žalovaný od počátku popíral". Podle dovolatelů je právě otázka užívání bytu žalovanými významná z hlediska právního posouzení věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. Pokud odvolací soud své závěry neopřel o skutková zjištění, trpí jeho rozhodnutí vadou podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., neboť "byly vzaty v úvahu skutečnosti, které z provedeného dokazování nevyplývají, nevyšly za řízení najevo, ani nebyly nesporné". Dovolatelé rovněž namítali, že řízení před odvolacím soudem může být postiženo i tzv. jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., poněvadž odvolací soud "nedospěl k žádným skutkovým závěrům, pokud jde o otázku zásahů" (do vlastnického práva žalobce), ačkoliv k nim dospět měl, případně měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit z důvodu potřeby provedení dalších důkazů. Druhá žalovaná ve svém dalším - samostatně podaném - dovolání, sepsaném dne 29. 1. 1999 advokátem JUDr. T. Z. (toto dovolání došlo soudu prvního stupně dne 2. 2. 1999), namítla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatovala, že neplatnost smlouvy je dovozována z jejího rozporu s vyhláškou č. 47/1978 Sb., jejímž účelem byla ochrana socialistického společenského vlastnictví. To mělo opodstatnění v době, kdy tento druh vlastnictví existoval, avšak "jeho zánikem vyhláška své opodstatnění ztrácí", a ostatně v době podání žaloby již byla zrušena. Žalobce - pokračovala dovolatelka - "využil analogie s restitučními předpisy a žalobu konstruoval tak, že věc byla získána v rozporu s tehdy platnými právními předpisy". Pro případ, že by tomu tak bylo, domnívá se dovolatelka, že takto nabytému vlastnictví žalovaných poskytuje ochranu § 1 odst. 1 obč. zák. s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobce tedy podle jejího názoru "využil již neexistující právní normu a domáhal se získání práva, které mu ... s ohledem na již zmíněné ustanovení § 3 obč. zák. a zejména s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem případu náležet nemůže, neboť v takovém případě by se zjevně jednalo o zneužití práva žalobce na úkor žalovaných." Jak v prvním (společném) dovolání obou žalovaných, tak i ve druhém (samostatném) dovolání druhé žalované, byl obsažen návrh, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil, a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovoláním žalovaných nevyjádřil. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti