26 Cdo 645/2011 — Nejvyšší soud

26 Cdo 645/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2012 Spisová značka:26 Cdo 645/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.645.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nemožnost plnění Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 37 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 5. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 645/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně K. S., zastoupené Michalem Čechem, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, se sídlem Brno, Dominikánské náměstí 1, o určení nájemního práva k bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 72/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2010, č. j. 19 Co 387/2009-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, č.j. 19 Co 387/2009-78, potvrdil rozsudek ze dne 17. 7. 2009, č.j. 47 C 72/2008-57, kterým Městský soud v Brně (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní „bytu č. 3 v 1. podlaží domu v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) především dovodil, že nájemní smlouva k předmětnému bytu, uzavřená dne 6. 9. 2004 (správně dne 14. 9. 2004) mezi žalobkyní a jejím bývalým manželem Leo Spurným na jedné straně a žalovaným na straně druhé (dále jen „Smlouva“), je absolutně neplatná, neboť žalobkyni a L. S. v době uzavření Smlouvy svědčilo k předmětnému bytu právo společného nájmu, které zaniklo až dnem 15. 10. 2004, kdy nabyl právní moci rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, jímž bylo jejich právo společného nájmu zrušeno a výlučným nájemcem bytu byl určen L. S. Uzavřel, že jelikož nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by žalobkyně po té uzavřela k bytu jakoukoli novou nájemní smlouvu, nesvědčí jí k němu nájemní právo a žaloba je proto nedůvodná. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností. Dovolání není v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží. Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) byla v dovolání zpochybněna správnost právního závěru o neplatnosti Smlouvy. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí z 29. 5. 1997, sp.zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné na straně IV v příloze časopisu Soudní judikatura 10/1998, rozhodnutí z 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, a z 30. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněná pod C 303 a C 535 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, , a z 30. 6. 2003, sp.zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 16. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2033/2004, a z 8. 3. 2011, sp.zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by totiž byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – dále jen „obč.zák.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 9. 6. 2009, sp.zn. 26 Cdo 2238/2008). S ohledem na výše uvedené tak odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho právní závěr o absolutní neplatnosti Smlouvy je v souladu s citovanou judikaturou a jeho rozhodnutí je tak výrazem standardní soudní praxe. V poměrech projednávané věci byla Smlouva absolutně neplatná právě pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč.zák., neboť byla uzavřena k bytu, který nebyl právně volný; byl totiž zatížen tehdejším právem společného nájmu bytu dovolatelky a jejího bývalého manžela. Pro úplnost zbývá dodat, že pokud dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 12. 2001, sp.zn. 28 Cdo 1352/2001, byl právní názor v něm vyslovený soudní praxí překonán, o čemž svědčí např. též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. 11. 2003, sp.zn. 31 Cdo 528/2001, jehož vydání bylo vyvoláno právě rozporem mezi citovaným rozsudkem a právním názorem senátu 26 Cdo specializovaného na agendu nájmu bytu. Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za tohoto stavu je dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti, jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou nerozhodoval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelce. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. dubna 2012Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r. předsedkyně senátu