26 Cdo 740/2021 – Nejvyšší soud

26 Cdo 740/2021-202 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Zuricher Investment and Trade CZ s.r.o., se sídlem Praha 1 – Malá Strana, Nerudova 209/10, IČO: 05319480, zastoupené Mgr. Robertem Scigielem, advokátem se sídlem Brno, Ptašínského 311/8, proti žalovaným 1/ R. S. a 2/ J. S., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Kateřinou Lukešovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Klaudiánova 135/1, o zrušení nájmu nemovitých věcí a o určení, že žalovaní nejsou nájemci nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 303/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 26 Co 148/2020-169, takto: I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2020, č. j. 26 Co 148/2020-169, pokud jím byl potvrzen v zamítavém výroku I. rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. března 2020, č. j. 20 C 303/2019-139, se zamítá; jinak se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.139,- Kč k rukám Mgr. Kateřiny Lukešové, advokátky se sídlem Mladá Boleslav, Klaudiánova 135/1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil – podle § 2000 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“, resp. „nový občanský zákoník“) – (společný) nájem žalovaných k „pozemku parc. XY o výměře 404 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY, objekt bydlení, a pozemku parc. XY o výměře 45 m2, jehož součástí je stavba bez čp/če, jiná stavba, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro obec XY a katastrální území XY“ (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ a „dům č. p. 13“). Zároveň se domáhala, aby soud určil, že žalovaní nejsou (společnými) nájemci předmětných pozemků. Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. března 2020, č. j. 20 C 303/2019-139, zamítl jak žalobu na zrušení nájmu pozemků (výrok I.), tak také určovací žalobu (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. října 2020, č. j. 26 Co 148/2020-169, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku III. ohledně výše náhrady nákladů řízení a potvrdil ve zbývající části tohoto výroku a také v zamítavých výrocích I. a II. (výrok I.). Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.). Z provedených důkazů učinily oba soudy zejména následující skutková zjištění. Dne 30. června 1999 uzavřeli M. S. (syn žalovaných a tehdejší vlastník pozemků a – v té době samostatného – domu XY) jako pronajímatel a žalovaní jako nájemci smlouvu o nájmu předmětných pozemků a domu XY (dále jen „Nájemní smlouva“). Předmět nájmu měl být žalovanými užíván výlučně k bydlení. Nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou v trvání třiceti pěti let od podpisu Nájemní smlouvy, tj. do 30. června 2034. Nájemné činilo 6.000,- Kč ročně. Úhrady za služby měli žalovaní hradit přímo jejich dodavatelům. Žalovaní za trvání nájmu investovali do domu XY v zájmu jeho obyvatelnosti částku přesahující 200.000,- Kč. Žalobkyni byl usnesením soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy ze dne 8. února 2017, č. j. 203 EX-03203/2006-400, které nabylo právní moci dne 8. března 2017, udělen příklep, čímž se stala vydražitelkou předmětných pozemků (se všemi jejich součástmi, včetně domu č. p. XY); poté byla zapsána do katastru nemovitostí (s účinky vkladu vlastnického práva ke dni 2. května 2017) jako jejich vlastnice. Soud prvního stupně především dovodil, že Nájemní smlouva je – z důvodů specifikovaných v odůvodnění jeho rozsudku – platným právním úkonem. Na shora popsaném skutkovém základě pak rovněž dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že žalovaní nejsou (společnými) nájemci předmětných nemovitých věcí (§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Poté rovněž shledal, že strany Nájemní smlouvy měly vážný důvod ke sjednání nájemního poměru na dobu určitou delší než deset let, a že tedy – řečeno jinak – v tomto případě nebyl naplněn jeden z předpokladů, za nichž se lze po uplynutí deseti let od vzniku závazku domáhat jeho zrušení podle § 2000 odst. 1 věty první o. z. Zde zdůraznil, že vzhledem k rodinným vazbám původních smluvních stran lze pokládat za zcela pochopitelné, že prostřednictvím uvedené smlouvy se M. S. snažil zajistit svým rodičům s určitou mírou právní jistoty bydlení v domě XY, jejž tehdy vlastnil. V uvedené souvislosti poukázal také na to, že první žalovaný synovi finančně přispěl na koupi pozemků a domu XY, k němuž navíc žalované pojí silné citové pouto (neboť v předmětném domě kdysi žila matka prvního žalovaného), a dodal, že v daném případě nelze opomenout ani vzájemnou dohodu původních stran nájemního poměru, že žalovaní budou na vlastní náklady financovat potřebné opravy domu XY (resp. budou předmětný dům udržovat v obyvatelném stavu). S uvedenými právními názory a předestřenými úvahami se ztotožnil i odvolací soud, který měl – stejně jako soud prvního stupně – rovněž za to, že s ohledem na individuální okolnosti posuzovaného případu nelze považovat za nestandardní, byla-li Nájemní smlouva uzavřena na dobu určitou v trvání pětatřiceti let. Podle něj na tom nic nemění ani sjednané nájemné, které žalobkyně pokládala za nepřiměřeně nízké; relativně nízké nájemné totiž plně koresponduje s tím, že žalovaní hradili veškeré výdaje spojené s užíváním předmětu nájmu a provedli též rozsáhlou rekonstrukci domu XY. Otázkou, zda případně byly naplněny předpoklady pro zrušení nájemního poměru účastníků podle § 2000 odst. 1 věty druhé o. z., se odvolací soud již nezabýval s odůvodněním, že i když se žalobkyně původně dovolávala také podstatné změny okolností (spočívající ve změně vlastnictví předmětných pozemků), následně v průběhu řízení – konkrétně při jednání před soudem prvního stupně dne 10. prosince 2019 – uvedla, že na výhradě změny poměrů jako důvodu pro zrušení nájmu pozemků již netrvá. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I. a II. potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 o. s. ř. Předně nesouhlasila s názorem, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro zrušení nájemního poměru účastníků podle § 2000 o. z. V této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že nelze považovat za vážný důvod ke sjednání nájemního poměru účastníků na dobu určitou v trvání pětatřiceti let snahu předchozího vlastníka pozemků zajistit svým rodičům dlouhodobé bydlení v domě č. p. XY (navíc za nepřiměřeně nízké nájemné). Z příčin podrobně rozvedených v dovolání měla dále také za to, že Nájemní smlouva byla uzavřena pouze tzv. „na oko“, příp. je neplatná pro obcházení zákona podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Směřuje-li dovolání rovněž proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II., není v této části přípustné podle § 237 o. s. ř. Předkládala-li dovolatelka k dovolacímu přezkumu v tomto směru řešení otázek platnosti Nájemní smlouvy (otázka vážnosti projevu vůle /§ 37 odst. 1 obč. zák./ a nepřípustného obcházení zákona /§ 39 obč. zák./), nelze opomenout, že na vyřešení takto postavených otázek napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Své rozhodnutí o určovací žalobě totiž odvolací soud nezaložil (a – logicky vzato – ani založit nemohl) na závěru o platnosti Nájemní smlouvy, zaujal-li názor, že dovolatelka nemá naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.) na požadovaném určení, že žalovaní nejsou (společnými) nájemci předmětných nemovitých věcí. Dospěje-li totiž soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, žalobu zamítne, aniž se současně zabývá meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (srov. např. ro