26 Cdo 76/2019 — Nejvyšší soud

26 Cdo 76/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2019 Spisová značka:26 Cdo 76/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.76.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Doručování Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 50d o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 5. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.6.2019III.ÚS 1844/19prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto17.7.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 76/2019-1139 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců a) H. W., narozené XY, bytem XY, b) H. W., narozené XY, bytem XY, c) L. W., narozeného XY, bytem XY, d) M. W., narozeného XY, bytem XY, e) K. H., narozené XY, bytem XY, a f) H. C., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému K. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o zaplacení 81.013 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 179/2001, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2017, č. j. 10 Co 392/2017-1097, t a k t o : I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č. j. 14 C 179/2001-635, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku 81.013 Kč včetně tam specifikovaného příslušenství v podobě poplatku z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedený rozsudek napadl žalovaný odvoláním, proto jej soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 1. 2013, č. j. 14 C 179/2001-692, vyzval, aby za podané odvolání zaplatil soudní poplatek ve výši 4.050 Kč. Protože žalovaný soudní poplatek z odvolání v soudem určené lhůtě nezaplatil, soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, odvolací řízení zastavil. Tato usnesení byla žalovanému doručena vyvěšením na úřední desce soudu podle § 50 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném v době doručování (dále jen „o. s. ř.) dnem 18. 2. 2013 a dnem 19. 8. 2013. Podáním (č. l. 962) ze dne 31. 3. 2016, doručeným soudu prvního stupně osobně dne 1. 4. 2016, podal žalovaný odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, a současně uplatnil neúčinnost doručení uvedeného usnesení. Návrh dále doplnil podáním (č. l. 1079) ze dne 15. 5. 2017, doručeným soudu osobně téhož dne, v němž žádal, aby soud rozhodl nejen o neúčinnosti doručení usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, ale i o neúčinnosti doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku z odvolání ze dne 29. 1. 2013, č. j. 14 C 179/2001-692. Zároveň zaplatil (v kolcích) soudní poplatek z odvolání proti rozsudku ze dne 4. 10. 2012, č. j. 14 C 179/2001-635, ve výši 4.050 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. 9. 2017, č. j. 14 C 179/2001-1085, návrh žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení ze dne 29. 1. 2013, č. j. 14 C 179/2001-692, a usnesení ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, zamítl (výrok I.), odvolání žalovaného proti usnesení ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, odmítl pro opožděnost (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a o vrácení soudního poplatku ve výši 4.050 Kč žalovanému (výrok IV.). K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 12. 12. 2017, č. j. 10 Co 392/2017-1097, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu o neúčinnosti doručení označených usnesení s odůvodněním, že návrh na vyslovení neúčinnosti doručení byl podán opožděně – po uplynutí l5denní lhůty uvedené v § 50d odst. 1 o. s. ř. – a není ani věcně důvodný pro absenci omluvitelného důvodu ve smyslu § 50d odst. 1 a 4 o. s. ř. Za správné považoval i výroky rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání žalovaného proti usnesení ze dne 23. 7. 2013, č. j. 14 C 179/2001-740, pro opožděnost, o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jímž v rozporu s poučením odvolacího soudu výslovně napadl všechny výroky rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. K dovolání proti části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno zamítnutí návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, dovolací soud uvádí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek jím nebylo zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Odvolací soud ohledně neúčinnosti doručení uzavřel, že v projednávané věci byl návrh na vyslovení doručení předmětných písemností podán opožděně, a současně dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné proto, že žalovaný neprokázal omluvitelný důvod, pro který se nemohl s doručovanými písemnostmi seznámit. Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí návrhu, dovolatel první z nich nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotevírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání druhého závěru odvolacího soudu. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že o neúčinnosti doručení rozhoduje soud prvního stupně jako odesílající soud podle ustanovení § 50d o. s. ř. jen pro účely řízení, které u něho (ještě) probíhá; vydal-li rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí, je vyloučeno, že by mohl (i nadále) posuzovat okolnosti významné pro závěr, zda rozhodnutí jím vydaná byla řádně a účinně doručena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2016). To pro danou věc znamená, že podal-li dovolatel návrh na vyslovení neúčinnosti předmětných rozhodnutí až po té, co odvolací řízení bylo u odesílajícího soudu zastaveno, nemohl být jeho návrh úspěšný. Dovolání není přípustné ani v části, kterou napadá výrok potvrzující odmítnutí odvolání pro opožděnost, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Dovoláním je napadáno usnesení odvolacího soudu i v té jeho části výroku I., ve které odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení je však vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Je-li usnesení odvolacího soudu napadáno v té části výroku I., jíž byl potvrzen výrok usnesení soudu prvního stupně o vrácení soudního poplatku ve výši