26 Cdo 842/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 842/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 10. 2001 Spisová značka:26 Cdo 842/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.842.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. § 3 odst. 4 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 842/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně 4. S., zastoupené advokátem, proti žalované Č. s. s., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 146/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. ledna 2000, č. j. 19 Co 3524/99-83, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. ledna 2000, č. j. 19 Co 3524/99-83, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 26. října 1999, č. j. 11 C 146/99-71, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni předat do tří měsíců od právní moci rozsudku „nebytové prostory prodejny o výměře 69 m2 v přízemí a kanceláří s příslušenstvím o výměře 137 m2 v prvním poschodí domu č. p. 46 v Č. B.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání. Po provedeném dokazování vzal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné za zjištěno, že: - rozhodnutím Č. n. b. ze dne 25. srpna 1993, č. j. V 66/8-93, bylo žalované podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění zákona č. 264/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 21/1992 Sb.“), uděleno po souhlasu Ministerstva financí České republiky povolení působit jako banka, - žalovaná uzavřela dne 29. října 1996 s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 29. října 1996“) za účelem provozování běžné obchodní a administrativní činnosti, - předchozí souhlas Ú. m. Č. B. s pronájmem předmětných nebytových prostor žalované vydán nebyl, - dne 23. června 1997 vydal Ú. m. Č. B. – Stavební úřad kolaudační rozhodnutí (dále jen „kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997“), jímž podle § 82 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“), povolil užívání stavby (objektu v Č. B.), která v prvním a druhém nadzemním podlaží obsahuje prostory pro provoz žalované. Z uvedených zjištění odvolací soud především dovodil, že na základě uděleného povolení působit jako banka bylo předmětem činnosti žalované – vzhledem k ustanovení § 11 odst. 1 a 2 a § 12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb. – provozování bankovních obchodů a služeb; v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996 tak byly předmětem činnosti žalované „služby a obchody ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., v tehdy platném znění“. Poté – shodně se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 29. října 1996 je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), v důsledku absence předchozího souhlasu Ú. m. Č. B. (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). Přitom podle názoru odvolacího soudu předchozí souhlas ve smyslu citovaného ustanovení nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 především proto, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno podle zákona č. 50/1976 Sb. a nikoliv ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb., a dále také proto, že kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997 bylo vydáno až po osmi měsících od uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996. Navíc odvolací soud dovodil, že předchozího souhlasu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je zapotřebí vždy, jsou-li pronajímány, jako v daném případě, místnosti určené k provozování obchodu a služeb; charakter činnosti, kterou bude nájemce v pronajatých prostorách vykonávat, nemá podle odvolacího soudu z hlediska citovaného ustanovení žádný právní význam. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu především napadla správnost právního závěru, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 29. října 1996 byly předmětem její činnosti „služby a obchody ve smyslu ust. § 3 odst. 2 zákona č. 116/90 Sb., v tehdy platném znění“. V této souvislosti namítla, že činnost, při níž jako stavební spořitelna uzavírá smlouvy o stavebním spoření s klienty, není provozováním obchodu a služeb ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. To platí zejména za situace, podniká-li na základě zvláštního zákona (zákona č. 96/1993 Sb.) a nikoliv zákona živnostenského. Námitkou, že „stejný úřad v rámci stavebního řízení vydal souhlas s užíváním nebytových prostor pro její činnost“, poté zpochybnila rovněž správnost závěru, že předchozí souhlas ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nemohlo nahradit kolaudační rozhodnutí ze dne 23. června 1997. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, resp. aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a uvedla, že dovolání nemůže být podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné. Současně namítla, že smyslem ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. bylo omezení dispozic vlastníků domů s nebytovými prostorami, určenými k provozování obchodu a služeb, resp. podřídit je odlišnému právnímu režimu z důvodů zákonodárcem stanovených. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. ledna 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 písm. b/ a § 239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela. Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účas