26 Cdo 854/2022 – Nejvyšší soud

26 Cdo 854/2022-209 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci navrhovatele A. Ch. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Máchalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, za účasti Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Můstku 383/1, o vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění vlastníků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 8/2018, o dovolání účastníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 6 Cmo 86/2020-167, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Účastník je povinen zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám Mgr. Lukáše Máchala, advokáta se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Návrhem došlým soudu dne 17. 8. 2017 se navrhovatel jako přehlasovaný vlastník jednotky domáhal vyslovení (určení) neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka ze dne 18. 5. 2017, kterým bylo schváleno nové znění stanov. Svůj nárok odůvodnil jednak procedurálními důvody spočívajícími v tom, že došlo k opakované změně znění původně včas zveřejněného návrhu nových stanov. Další jednotlivé důvody neplatnosti spatřoval ve vztahu ke třem výslovně vymezeným ustanovením stanov, konkrétně čl. VI., odstavce 8., 18., 19. Měl za to, že odstavec 8 nepřípustně omezuje možnost vlastníka nechat se na shromáždění zastoupit jinou osobou na základě plné moci, jestliže připouští zastoupení pouze vlastníkem jiné jednotky v domě nebo osobou s trvalým pobytem v tomto domě. Za rozporný s § 253 odst. 3 ve spojení s § 1221 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), považoval odstavec 18, který umožňoval rozhodnout záležitost, jež nebyla zařazena na pořad jednání shromáždění v pozvánce, se souhlasem jen tříčtvrtinové většiny přítomných členů společenství. Ohledně odstavce 19, který podmiňoval užívání jednotek ve vlastnictví členů společenství k opakovanému krátkodobému pronájmu (kratšímu 3 měsíců) či k poskytování ubytovacích služeb souhlasem všech členů, uvedl, že společenství vlastníků je ve smyslu § 1194 odst. 1 o. z. právnickou osobou způsobilou vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu a pozemku, proto do jeho zákonné působnosti nespadá možnost omezovat způsob užívání jednotek ve vlastnictví členů společenství, neboť jde o oprávnění náležející výlučně vlastníkovi jednotky podle § 1175 odst. 1 a § 1012 o. z. Omezení vlastníka jednotky ve způsobu užívání jeho majetku tak představuje nepřípustný zásah do výkonu jeho vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 21. 11. 2019, č. j. 80 Cm 8/2018-111, návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění účastníka zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí shromáždění účastníka je platné. Uvedl, že shromáždění bylo svoláno řádně v souladu s § 1207 odst. 1 a 2 o. z., a neshledal věcný rozpor přijatého rozhodnutí se zákonem. Ve vztahu k čl. VI. odstavci 8 dovodil, že pro zastoupení na jednání shromáždění je třeba aplikovat ustanovení § 441 odst. 1 o. z., přičemž dikce přijatého znění stanov tomuto ustanovení neodporuje. Ohledně čl. VI. odstavec 18 uzavřel, že s ohledem na speciální úpravu svolávání, jednání a rozhodování shromáždění společenství v §§ 1206 – 1208 se ustanovení § 253 odst. 3 o. z. nepoužije. K čl. VI. odstavec 19 konstatoval, že vykonává-li vlastník (navrhovatel) své vlastnické právo způsobem, který ostatní vlastníky omezuje ve výkonu jejich zcela totožných práv, není v rozporu s právními předpisy, pokud ostatní vlastníci prostřednictvím nejvyššího orgánu společenství omezili v souladu s ustanovením § 1208 písm. a) o. z. jeho vlastnické právo. Za „účelově zužující výklad“ označil výklad ustanovení § 1194 odst. 1 o. z., respektive § 1189 odst. 1 o. z. tak, že rozhodnout popsaným způsobem o omezení vlastnického práva není v kompetenci shromáždění. Poukázal i na to, že při poskytování krátkodobých pronájmů a ubytovacích služeb dochází k porušení stavebních a daňových předpisů. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 13. 10. 2021, č. j. 6 Cmo 86/2020-167, rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně se v bodě I. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti stanov, přijatých shromážděním účastníka dne 18. 5. 2017, a to jejich článku VI. odstavce 8, 18 a 19 (jejichž znění citoval) mění tak, že nejde o rozhodnutí shromáždění účastníka. Ve zbývajícím rozsahu bodu I. výroku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Co se týká čl. VI. odstavce 8, dospěl odvolací soud k názoru, že omezení zastoupení zakotvené ve stanovách není možné, neboť odporuje kogentnímu ustanovení občanského zákoníku ve vztahu k zastoupení. Shromáždění nemá oprávnění rozhodovat o tom, koho smí vlastník ustanovit svým zástupcem na jednání shromáždění na základě plné moci. Neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ani ohledně správnosti znění stanov v čl. VI. odstavce 18, s odůvodněním, že bylo schváleno v podobě, odporující znění ustanovení § 253 odst. 3 ve spojení s § 1221 věta prvá o. z. Shromáždění účastníka není oprávněno rozhodovat o tom, jak velké kvorum postačuje k souhlasu o rozhodování o záležitosti, jež nebyla zařazena na pořad jednání shromáždění v pozvánce, je-li tato otázka upravena zákonem. K čl. VI. odstavec 19 uvedl, že shromáždění společenství vlastníků nemá právo omezovat svým rozhodnutím (stanovami) výkon vlastnického práva vlastníka bytu, který je omezitelný ve smyslu § 1012 o. z. zásadně jen vlastnickým právem vlastníka jiného (žaloba by vycházela z vlastnictví, nikoli z členství ve společenství vlastníků jednotek). Závěrem shrnul, že usnesení shromáždění účastníka, jestliže jím byly schváleny navrhovatelem výslovně napadené části stanov, bylo přijato v záležitostech, o kterých nemá shromáždění působnost rozhodnout. Proto aplikoval § 245 ve spojení s § 1221 o. z. a ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 292/2013 Sb.“), rozhodl, že o rozhodnutí účastníka v této části nejde, neboť se na ně hledí, jako by nebylo přijato. Proti usnesení odvolacího soudu podal účastník dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje pouze do měnícího výroku I. usnesení odvolacího soudu v části, která se týká čl. VI. odstavce 19 stanov účastníka, tedy možnosti upravit ve stanovách společenství vlastníků omezení vlastníka bytu (jednotky) v jeho užívání k poskytování ubytovacích služeb nebo k opakovanému krátkodobému pronájmu, přičemž tuto otázku považoval za dosud neřešenou. Nesouhlasil s aplikací § 245 o. z. a § 90 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. a odvolacímu soudu vytýkal, že se argumentačně nevypořádal s tím, kam může společenství vlastníků zajít ve svých pravomocech ohledně užívání bytu (jednotky), s nímž je nedílně spojeno i právo užívání společných prostor v domě, jejichž regulace do působnosti společenství náleží. Měl za to, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže se nezabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady normované § 1209 o. z. pro přezkoumání platnosti rozhodnutí shromáždění účastníka, zejména zda bylo splněno věcné hledisko, tedy existence důležitého důvodu, a jestliže se vyhnul posouzení věci podle § 260 o. z. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Navrhovatel se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu s odůvodněním, že do vlastnického práva vlastníka jednotky lze zasáhnout jen na základě a v mezích zákona, který však takový zásah shromáždění vlastníků neumožňuje. Společenství vlastníků má ze své povahy působnost a svéprávnost omezenou na předmět činnosti, do něhož patří správa domu a pozemku, nikoli správa bytů (jednotek). Proto odvolací soud správně aplikoval § 245 o. z., jehož použití pro poměry společenství vlastníků je judikaturou aprobováno. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně s ohledem na věcnou správnost napadeného rozhodnutí zamítl. Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda může společenství vlastníků ve svých stanovách omezit vlastníka jednotky při užív