26 Odo 1366/2006 — Nejvyšší soud

26 Odo 1366/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 8. 2008 Spisová značka:26 Odo 1366/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:26.ODO.1366.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 15 předpisu č. 427/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2955/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Odo 1366/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce JUDr. J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. J. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2.068.480,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 191/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2006, č. j. 15 Co 104/2005-285, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (po částečném zpětvzetí žaloby a změně žalobního petitu) zaplacení částky 2.068.480,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, eventuelně bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout užíváním nebytových prostor na základě neplatné nájemní smlouvy; požadovaná částka představovala rozdíl mezi nájemným placeným žalovanou a nájemným, jehož by mohl žalobce dosáhnout, pokud by nebytové prostory pronajal jinému nájemci. Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. 11. 2004, č. j. 14 C 191/97-258, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 5. 2006, č. j. 15 Co 104/2005-285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 6. 10. 1991 žalovaná vydražila ve veřejné dražbě nájem provozní jednotky č. 419/801, a to prodejnu textilního zboží, Štefánikova 1157 v K., že dne 8. 10. 1991 uzavřela s O. p. p. v. a s., s. p., N. J., Hřbitovní 40 (jako s pronajímatelem) smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále „předmětná nájemní smlouva“) v obchodním domě C., blok A, a to prodejny, kanceláře, šatny, umývárny, WC, předsíně, úklidové komory, příjmu, vykládky a skladu (dále „předmětné nebytové prostory“ resp. „nebytové prostory“, a „předmětná budova“), na dobu určitou – do 6. 10. 1991 (správně 2001), že dohodnuté roční nájemné za nebytové prostory činilo 91.535,- Kč, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětné budově na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1994, s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 25. 4. 1994, kterou uzavřel s předchozím vlastníkem – společností V., spol. s r. o., která dala (prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. J. F.) žalované dne 3. 3. 1994 výpověď z nájmu nebytových prostor z důvodu podle § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění, s tříměsíční výpovědní lhůtou (do 30. 6. 1994), že výpověď byla doručena žalované téhož dne, že důvod výpovědi byl specifikován tak, že žalovaná přenechala bez souhlasu pronajímatele část nebytových prostor (jeden díl výlohy obchodu) do podnájmu J. J., že jmenované nebyl umožněn přístup do nebytových prostor ani do této vymezené části, ale že v něm toliko pracovnice žalované (aranžérky) umisťovaly a obměňovaly modely svatebních šatů dodané jmenovanou, že žalovaná užívala předmětné nebytové prostory do 3. 2. 1997, a že platila nájemné ve výši sjednané v předmětné nájemní smlouvě. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel při posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy z právního názoru, vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu „Rc 142/98“, podle kterého k uzavření nájemní smlouvy podle § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 427/1990 Sb.“), tj. nájemní smlouvy uzavřené mezi vydražitelem provozní jednotky a tím, kdo má právo hospodaření k nemovitosti, v níž se nachází pronajímané nebytové prostory, není třeba souhlasu obecního úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Pro účely vzniku daného nájemního vztahu jsou určující předpoklady stanovené v § 15 zákona č. 427/1990 Sb., jež pro tento případ obsahuje zvláštní úpravu týkající se předpokladů uzavření smlouvy k nebytovým prostorám v porovnání s obecnou úpravou nájemní smlouvy obsaženou v § 3 zákona č. 116/1990 Sb. Za této situace je proto předmětná nájemní smlouva platná, byť v ní nebyl výslovně uveden účel nájmu a nebyl k ní dán souhlas obecního úřadu (resp. místního národního výboru). Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu nebytových prostor daná žalované právním předchůdcem žalobce, je neplatná, neboť  nebyl dán  uplatněný výpovědní důvod. Konstatoval, že „nebylo naplněno ani faktické jednání nájemce a podnájemce, které má znaky podnájmu“, když pojmovým znakem podnájemního vztahu je přenechání užívání (jež v sobě zahrnuje i odevzdání) individuálně určené nespotřebitelné věci (její části), která vyhovuje specifikaci vymezené v § 1 zákona č. 116/1990 Sb. Ve smyslu citovaného ustanovení není nebytovým prostorem (místností) výloha, a proto nemůže být předmětem podnájemního vztahu. Se zřetelem k uvedenému není chování žalované, která umožnila užívání části výlohy jiné osobě, v rozporu se zákonem či smlouvou a nenaplnilo skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 9 odst. 2 písm. g) zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná užívala po celou dobu předmětné nebytové prostory právem – na základě platné nájemní smlouvy – a protože řádně platila nájemné, nelze dovodit, že by žalobci způsobila škodu či se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Na základě toho zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že rozhodnutí „Rc 124/98“ nelze považovat za „ustálenou judikaturu“, neboť např. „judikát III Odon 29/96“ dospívá k opačnému právnímu názoru co do souhlasu obecního úřadu. Daná právní otázka je tedy rozhodována rozdílně a chybí zde „rozhodnutí velkého občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu“, které by její výklad sjednotilo. Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětná nájemní smlouva je platná, a namítá, že na nájemní smlouvu uzavřenou dle § 15 odst. 1 zákona č.  427/1990 Sb. se vztahuje ustanovení § 3  zákona č. 116/1990 Sb., tj. i požadavek uvedení účelu nájmu. Odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávnost jeho závěru o neplatnosti výpovědi dané žalované a namítá, že dospěl k právnímu závěru o nenaplnění znaků podnájmu „v rozporu s výsledkem dokazování“. Vyjadřuje rovněž nesouhlas s názorem, že sjednaný předmět podnájmu nebyl nebytovým prostorem a poukazuje na to, že může jít i o volný, zdmi neohraničený prostor (jako jsou např. prodejní stánky v supermarketech). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.   Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatel. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním výz