26 Odo 1637/2005 — Nejvyšší soud

26 Odo 1637/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 6. 2007 Spisová značka:26 Odo 1637/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:26.ODO.1637.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Odo 1637/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. f. ž. p. Č. r., proti žalovanému m. Š., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 6.362.818,- Kč a penále, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 280/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 662/2004-52, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal zaplacení částky 6.362.818,- Kč (a tam specifikovaného penále) z titulu vrácení části podpory, kterou žalovanému poskytl ve výši 23.050.000,- Kč na akci „R. k. p. b. z. a a.“ na základě smlouvy č. 00319665 ze dne 20. prosince 1996 (dále jen „smlouva ze dne 20. prosince 1996“). Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. června 2004, č. j. 14 C 280/2003-37, řízení zastavil a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ř. v O.; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. června 2005, č. j. 15 Co 662/2004-52, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o zastavení řízení potvrdil a v napadeném výroku o postoupení věci ho změnil tak, že po právní moci usnesení bude věc postoupena F. ú. v N. J.; současně napadené rozhodnutí změnil ve výroku o prvostupňových nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Závěr o nedostatku pravomoci (ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud odůvodnil následovně. Shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že ve smyslu zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), ve znění účinném v době uzavření smlouvy ze dne 20. prosince 1996 (dále jen „zákon č. 576/1990 Sb.“), a zákona č. 388/1991 Sb., o S. f. ž. p. Č. r., ve znění účinném v době uzavření smlouvy ze dne 20. prosince 1996 (dále jen „zákon č. 388/1991 Sb.“), šlo v dané věci o finanční prostředky, jež jsou svým charakterem rozpočtovými prostředky, přičemž jejich užití bylo účelově a časově vázáno. Poté dovodil, že smlouva ze dne 20. prosince 1996 má charakter „smlouvy veřejnoprávní“, že s ohledem na předmět smlouvy měl žalobce v tomto smluvním vztahu postavení „osoby veřejnoprávní a nikoli soukromoprávní“ a že za této situace je zapotřebí vycházet z „norem veřejného práva“, v daném případě z „rozpočtových pravidel“. S odkazem na ustanovení § 78 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“), dále dovodil, že jde-li o porušení rozpočtové kázně, ke kterému došlo před účinností tohoto zákona a které bylo zjištěno za jeho účinnosti, postupuje se podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 576/1990 Sb. Nakonec dovodil, že ukládá-li odvod neoprávněně použitých nebo zadržených částek státních fondů podle § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. územní finanční orgán, není k projednání takové věci dána pravomoc soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o zastavení řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) potvrdil. Protože územním finančním orgánem ve smyslu § 30 odst. 6 zákona č. 576/1990 Sb. je F. ú. v N. J. (§ 1 odst. 1, § 6 odst. 2 písm. c/ zákona č. 531/1990 Sb., v tehdy účinném znění), odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o postoupení věci tak, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena F. ú. v N. J. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje dovolatel závěr, že v dané věci není dána pravomoc soudu ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud při svém rozhodování „pominul skutečnost, že pro posuzování důsledků neplnění povinností subjektů, kteří obdrželi podporu z Fondu, existují souběžně dva odlišné právní režimy“, jednak režim vyplývající ze zákona č. 576/1990 Sb., resp. od roku 2001 ze zákona č. 218/2000 Sb., a jednak režim vyplývající ze zákona č. 388/1991 Sb. Současně poukázal na to, že vztah účastníků tohoto řízení je založen smlouvou o poskytnutí podpory, z níž vyplývá jejich rovné postavení, a nejde tudíž o vztah při výkonu veřejné moci. Z toho podle názoru dovolatele vyplývá, že smlouva o podpoře „je standardní soukromoprávní smlouvou“. Dovolatel je navíc toho názoru, že „při rozhodování o důsledcích neplnění povinností příjemce podpory není dána výlučná pravomoc územních finančních orgánů“. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že „pokud by byla Fondu upřena možnost domáhat se u soudu svých práv založených smlouvou o podpoře …, bylo by tím fakticky znemožněno taková práva smlouvou o podpoře platně založit“. Poté uvedl, že „pohledávky Fondu vyplývající ze smlouvy o podpoře …, jsou běžně zajišťovány zástavním právem, bankovní zárukou, popřípadě ručením jinou třetí osobou“ a „v případě sporu ohledně výše zajištěné pohledávky by bez soudem přiznané pohledávky bylo jejich využití prakticky nemožné“. Závěrem zdůraznil, že soudy žaloby Fondu ohledně nároků vyplývajících ze smluv o podpoře „běžně projednávají“ a dovozují rovněž pravomoc soudů k projednání takových věcí; zde odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 22 Co 662/2002 a Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 29 Co 379/2004. Na podporu svých tvrzení přiložil kopii dopisu ministra financí ministru životního prostředí i část nově používané vzorové smlouvy o podpoře. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem, současně vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 30. června 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého zaměstnance s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo – v konečném důsledku – potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však není důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.),