27 Cdo 1078/2025 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1078/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 7. 2025 Spisová značka:27 Cdo 1078/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:27.CDO.1078.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Smlouva Společnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 2997 odst. 1 o. z. § 2991 o. z. § 1936 o. z. § 1937 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 8. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 05.11.2025I.ÚS 3254/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro nepřípustnost17. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1078/2025-520 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně AVANCEMENT s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, V Dolině 1515/1b, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 25605747, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 857/18, PSČ 110 00, proti žalovanému I. S., zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Veselá 163/12, PSČ 602 00, o zaplacení 4.800.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 72 Cm 21/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, se v prvním, třetím a čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. II. Dovolání se v části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 1. 12. 2017 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení 4.800.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 25. 11. 2017 do zaplacení, jakožto bezdůvodného obohacení, které bylo žalovanému z bankovního účtu žalobkyně poskytnuto bez právního důvodu. 2. Usnesením ze dne 4. 1. 2021, č. j. Ncp 800/2020-283, Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 72 Cm 21/2021-331, žalobu na zaplacení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). 4. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1) Dne 1. 12. 2014 byla na účet žalovaného připsána od žalobkyně částka 4.800.000 Kč s označením platby „100% záloha na nákup akcií IDRON“ (dále jen „platba“). 2) Od 3. 9. 1997 do 14. 2. 2012 byl jednatelem žalobkyně Jan Vaněk (dále jen „J. V.“), od 18. 11. 2014 do 3. 10. 2016 byla jednatelkou žalobkyně Jana Tyráčková (dále jen „J. T.“), od 3. 10. 2016 je jednatelem žalobkyně J. V. 3) Od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 prováděl J. V. pro žalobkyni na základě dohody o provedení práce „poradenskou a konzultační činnost“. 4) Platbu provedl z bankovního účtu žalobkyně J. V. 5. Soud prvního stupně nejprve uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o koupi 110 ks akcií společnosti IDRONESAN a. s., identifikační číslo osoby 29055741 (dále jen „akcie“), a že platba byla zálohou na koupi akcií této společnosti, kterou žalobkyně poskytla žalovanému s tím, že žalovaný do 28. 2. 2015 žalobkyni buď vrátí plnění zpět, nebo na ni akcie převede [dále též jen „smlouva“]. 6. V návaznosti na to soud konstatoval, že žalobkyně nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož žalovaného obohatila s vědomím, že k jeho obohacení nebyla povinna ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). 7. K odvoláním žalobkyně, směřujícímu do celého rozsahu rozsudku soudu prvního stupně, a žalovaného, směřujícímu do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2025, č. j. 12 Cmo 56/2023-440, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení 4.800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4.800.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 1. 12. 2017 do zaplacení (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výrok I. rozsudku potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek z odvolání (čtvrtý výrok). 8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož bylo prokázáno plnění ve výši 4.800.000 Kč žalobkyní žalovanému, avšak tvrzený právní důvod platby (smlouva) mezi žalobkyní a žalovaným prokázán nebyl. Uvedl, že jednání J. V. s žalovaným nelze žalobkyni přičítat, jelikož v danou dobu byla jedinou osobou oprávněnou za žalobkyni jednat J. T., která byla k 1. 12. 2014 jednatelkou žalobkyně, ta však s žalovaným nikdy nejednala. 9. V návaznosti na to odvolací soud uzavřel, že plnění poskytnuté žalobkyní žalovanému bylo plněním bez právního důvodu a žalovaný se přijetím takto poskytnutého plnění na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. 10. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neshledal naplněnými podmínky § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. (tzv. vědomého plnění nedluhu), jelikož vědomá vůle žalobkyně ohledně plnění, k němuž nebyla povinna, nebyla v řízení prokázána. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to: 1) posouzení předpokladů pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“ ve smyslu § 2997 odst. 1 věty druhé o. z., 2) posouzení pasivní věcné legitimace v řízení o nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého „plněním za jiného“, 3) vymezení subjektů vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku dispozic s prostředky na bankovním účtu třetí osoby, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a 4) posouzení předpokladů tzv. vědomého plnění nedluhu podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. v souvislosti s platbou provedenou bez souhlasu majitele účtu osobou s dispozičním oprávněním k tomuto účtu vědomě na účet třetí osoby, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 12. Dovolatel prostřednictvím předestřených dovolacích otázek brojí proti názoru odvolacího soudu, podle něhož je platba bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobkyně, jelikož byla poskytnuta bez právního důvodu. 13. Podle názoru dovolatele odvolací soud při posuzování bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. nesprávně vycházel z předpokladu vědomé vůle osoby, jež plnila. Poukazuje přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019, uveřejněného pod číslem 21/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 21/2020“), podle nichž § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. „nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu“. 14. Vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu má dovolatel za to, že bezdůvodné obohacení nemohlo vzniknout na jeho straně, nýbrž toliko na straně J. V., který provedl platbu, jakožto osoba s dispozičním oprávněním k účtu žalobkyně, a který touto platbou sám uskutečnil svůj záměr poskytnout žalovanému plnění a přivodit tím následky ve své právní sféře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015). 15. K tomu dovolatel uvádí, že následkem plnění za jiného je vznik práva třetí osoby (plnitele) na vydání bezdůvodného obohacení po dlužníkovi, který tímto plněním byl bezdůvodně obohacen, nikoli po věřiteli, jakožto osobě, která plnění přijala (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013). Odvolací soud se těmito pravidly neřídil a v důsledku toho nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace v projednávané věci. 16. V rámci třetí dovolací otázky dovolatel namítá, že odvolací soud nezohlednil, že platba byla provedena z účtu žalobkyně osobou oprávněnou disponovat s prostředky na účtu žalobkyně (J. V.). Jakékoli následné výhrady majitelky účtu (žalobkyně) vůči takto provedené platbě pak musí směřovat vůči dispone