27 Cdo 1371/2021 — Nejvyšší soud

27 Cdo 1371/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 6. 2022 Spisová značka:27 Cdo 1371/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:27.CDO.1371.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Břemeno důkazní Břemeno tvrzení Péče řádného hospodáře Dotčené předpisy:§ 371 předpisu č. 90/2012 Sb. § 157 předpisu č. 90/2012 Sb. § 52 odst. 2 předpisu č. 90/2012 Sb. § 118a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. § 118a odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 9. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 27 Cdo 1371/2021-366 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Michaely Janouškové a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně C. – N., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Krátkým, advokátem, se sídlem v Jeseníku, Dukelská 722/14, PSČ 790 01, proti žalovanému M. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Lucií Radkovičovou, advokátkou, se sídlem v Praze 5, Břežánecká 758/2, PSČ 158 00, o zaplacení 9.820.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 23 Cm 62/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 134/2020-339, t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 5 Cmo 134/2020-339, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení [1] Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 4. 2020, č. j. 23 Cm 62/2019-258, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9.470.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu co do částky 350.000 Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). [2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že: 1/ K. S. k datu podání žaloby vlastnil 50 % akcií společnosti C. – N. (dále též jen „společnost“ či „žalobkyně“), byl tedy kvalifikovaným akcionářem. 2/ Dozorčí rada odmítla žalobu podat. 3/ Žalovaný byl (a stále je) předsedou představenstva společnosti. 4/ Žalovaný jménem společnosti (z pozice předsedy představenstva) uzavřel dne 9. 10. 2017 se společností G. (dále též jen „G.“), jejímž byl jednatelem i společníkem s podílem o velikosti 60 % a za níž jednal jeho bratr I. P., dohodu o narovnání, na jejímž podkladě se žalobkyně zavázala společnosti G. zaplatit 9.470.000 Kč (dále též jen „dohoda o narovnání“). 5/ Žalovaný jménem společnosti (z pozice předsedy představenstva) uzavřel dne 10. 4. 2018 s (manželkou) L. P. (dále též jen „L. P.“) smlouvu o poskytování služeb (dále též jen „smlouva o poskytování služeb“), na jejímž podkladě společnost zaplatila L. P. (za období od dubna 2018 do ledna 2019) částku 350.000 Kč. [3] Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že: 1/ K. S. byl (z pozice kvalifikovaného akcionáře) oprávněn podat za společnost žalobu, tedy domáhat se (jménem společnosti) náhrady újmy [§ 371 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), dále též jen „z. o. k.“]. 2/ Žalovaný při uzavírání dohody o narovnání i smlouvy o poskytování služeb porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, porušil povinnost plynoucí z § 54 a § 55 z. o. k., neboť o tom, že má v úmyslu smlouvy uzavřít, neinformoval ani členy představenstva, ani dozorčí radu, resp. splnění své informační povinnosti neprokázal. 3/ Dohoda o narovnání i smlouva o poskytování služeb jsou platnými právními jednáními. 4/ Ve vztahu k dohodě o narovnání dospěl (navíc) k závěru, že jí byl narovnán neexistující závazek, neboť nebylo prokázáno, že společnost uzavřela (dne 1. 7. 2011) se společností G. smlouvu o postoupení práv, na jejímž podkladě měla společnosti vzniknout povinnost uhradit G. (minimálně) 9.470.000 Kč; nebyl tak důvod, aby společnost uzavírala dohodu o narovnání. 5/ Uzavřel-li (přes uvedené) žalovaný dohodu o narovnání, jednal v rozporu s péčí řádného hospodáře, společnosti (jež na jejím podkladě poskytla třetímu subjektu finanční plnění a započetla pohledávky) jednáním žalovaného vznikla škoda v částce 9.470.000 Kč. 6/ V případě smlouvy o spolupráci se žalobkyni vznik škody prokázat nepodařilo, L. P. odváděla činnost odpovídající poskytnutým odměnám. [4] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného ve výroku označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok), uváděje, že žalovaný uzavřením dohody o narovnání neexistujících závazků porušil svou povinnost jednat vůči společnosti loajálně, zavinil vznik škody, za níž odpovídá; své odpovědnosti se nezprostil, „neprokázal, že jednal s péčí řádného hospodáře, další tvrzení ke své obraně u jednání neuvedl, žádné důkazy nenavrhl“. Svou neúčastí u „posledního nařízeného jednání“ se zbavil možnosti být poučen dle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). II. Dovolání a vyjádření k němu [5] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. [6] Dovolatel namítá, že: 1) Odvolací soud se nezabýval otázkou absolutní neplatnosti dohody o narovnání, přestože byl povinen tuto otázku zkoumat z úřední povinnosti a jedná se o otázku významnou pro rozhodnutí ve věci, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006). 2) Po právní stránce odvolací soud „nesprávně posoudil naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu, kterou údajně způsobil žalobkyni, zejména existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným protiprávním jednáním ze strany žalovaného a vznikem údajné škody na straně žalobkyně, přičemž existenci příčinné souvislosti odvolací soud pouze presumoval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010). 3) V rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010) se odvolací soud „nezabýval tím, zda se na vzniku údajné škody na straně žalobkyně nepodílela svým jednáním i samotná žalobkyně a zda nemohla žalobkyně vzniku tvrzené škody zabránit“. 4) Své rozhodnutí odvolací soud založil na nesprávném vyřešení otázky procesního práva. Uzavřel-li odvolací soud, že se žalovaný svou neúčastí na jednání zbavil možnosti být poučen dle § 118a o. s. ř., pominul, že jednání (konané dne 17. 9. 2020, při němž se mu poučení nedostalo) bylo odročeno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009, a ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). 5) Odvolací soud porušil ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. 6) Po právní stránce nesprávně posoudil i naplnění podmínek pro konstatování porušení péče řádného hospodáře, v rozporu se stávající judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3235/2016, či ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5279/2016) nepřihlédl ke všem okolnostem projednávané věci. 7) Při řešení otázky, „zda lze označit jednání člena statutárního orgánu za porušení péče řádného hospodáře v případě, že vyhovuje testu rozumné péče dle § 52 odst. 1“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž má soud povinnost přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci. Konstatoval-li odvolací soud, že žalovaný porušil povinnost jednat loajálně, je takový závěr v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2869/2011. 8) Výše škody byla posouzena v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1118/2006, neboť odvolací soud nezkoumal účelnost a reálný ekonomický přínos „nabytých heren“. [7] Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. II. Zastoupení a včasnost [8] Dovolání